Po téměř 35 letech se v tomto roce odstěhuji z Prahy. Dobrovolně. Je to možná s podivem, když do metropole českého kapitalismu míří desetitisíce lidí a magické slovo "Praha" symbolizuje spoustu většinou naivních snů: vzestup v sociálním statusu, "velký svět", "skvělá práce"... et cetera ad nauseam.

Praha už není pro mě. Možná jsem si v posledních měsících zrychleně uvědomil všechno, co na mě doléhalo v posledních několika letech, kdy se město začalo proměňovat ještě šílenějším tempem do podoby standardní západní metropole byznysu a politiky. Praha je čím dál tím více jen pro bohaté. Cítím se v ní už jako úplný cizinec. Nenažraná touha kapitálu všechno si podmanit, přetvořit a přizpůsobit pohltila už všechny vzpomínky, místa a památky na moje dětství a mládí.

Dům, kde jsem bydlel, je dnes prázdný a vybydlený a italský developer s ním spekuluje. Údajně v něm vznikne hotel. V pokoji, kde jsem vyrůstal a měl svoje knížky a hračky, vyroste maximálně mramorem obložená vana a z bytu se stane apartmá s cenou, která by za třídenní pobyt pohltila můj měsíční plat. Parčík u školy, kam jsem chodil s kamarády, padl za oběť byznys centru, které pohltilo celou proluku, vzniklou během amerického bombardování Prahy v roce 1945. Blízké knihkupectví a antikvariát zkrachovalo a v sousedství se usadila klasická sestava třech drahých restaurací, solária a nehtového studia a několika večerek. Tisíce zaparkovaných automobilů obsadily veškeré volné místo u chodníků a čtyřproudá silnice, vedoucí pod okny, se objevuje každou hodinu v dopravním zpravodajství pod stupněm čtyři. Z okolních domů realitní spekulanti vykopali nájemníky, zrekonstruovali je a byty prodávají za ceny, na které bych musel celý svůj (statisticky prý nadprůměrný) plat odkládat asi 40 let.

Pracuji shodou okolností nedaleko. Pro jídlo jsem si chodil do jediného možného místa: malé samoobsluhy přímo v budově, která byla v okolí široko daleko osamocená. Netrpím nostalgií po "krámcích", ale naštvalo mě, když majitel objektu - velká realitní společnost - kvůli pohodlí svých šéfů potraviny vyhodil, prostoru nechal zplanýrovat a nechává v ní stavět podzemní garáže pro pět-šest šéfovských SUVček, které dosud musely parkovat na ulici před domem společně s plebejskými vozidly, což pro terénní BMW představuje neodčinitelnou potupu.

Každičké volné místo tam, kde žiju, je v posledních letech stále rostoucí rychlostí bezohledně podmaněno a kolonizováno kapitálem, přizpůsobeno pro pohodlný život buržoazie a z širšího centra Prahy se stává neobyvatelná zóna... Jezdím z práce a do práce s hlavou skloněnou, nedívám se okolo sebe, abych nespatřil všudypřítomnou agresivní reklamu. Celých těch několik kilometrů čtverečných je pro mě už mrtvá zóna. Vše, co jsem zde prožil, zničili developeři a jejich buldozery a sbíječky. Moje vzpomínky a můj život zalili do svého betonu.

Už to zde nepoznávám, cítím se jako cizinec ve vlastním městě, necítím žádné lidské, žádné přirozené sociální podněty, cítím jen všudypřítomný shon, únavu a stres lidí v hromadné dopravě; hluk, vidím jen tisíce anonymních tváří, spěchajících do práce a z práce a uskakuji na přechodech před terénními automobily s nejméně třílitrovým motorem, ideálním to prostředkem na městský provoz, kde spotřebuje pouhých dvacet litrů na stovku... Okolo sebe vidím jen restaurace, značkové módní obchody, hlučící "Bankroty" a "Vše za..." a pobočky bank, rozlézající se po městě jako paraziti... Vnitřní Praha je pouhým zrcadlem tohoto systému, je to místo, kde nemohu žít. Pryč odsud, dokud si mě ještě nepodmanilo.