Nejsem příliš dobrý autor originálních textů. Proto současnému zásadnímu článku z webu čsaf odpustím mnohé výměnou za to, že se pokusím úplně parafrázovat jeho obsah a titul „Anarchistické cíle“ alespoň trochu zřetelně naplnit. Autorům se to podle mého soudu vůbec nepodařilo a jejich koncepce anarchismu je, jak už to dnes bývá, všechno možné slepené dohromady z nevládkářské aktivistické praxe a sociáldemokratismu – jen ne anarchismus. Tak se nezlobte, že jsem to nesepsal sám, ale jen takhle využil příležitost. Původní článek zde: http://www.csaf.cz/index.php?clanok=913. Cítím určitou povinnost, protože článek je jakoby vystřižen z poloviny 90. let, kdy jsme přesně tímto stylem uvažovali a jednali – a anarchistické hnutí zavedli do slepé uličky. Není nutné znovu objevovat Ameriku, dnešní generace anarchistů může přeskočit mnoho omylů, vyhnout se mnoha protikladům a jednat revolučněji a mnohem úspěšněji a radostněji, než my.

Anarchistické cíle

V anarchistickém hnutí se stává, že ho v pravidelných generačních vlnách opouštějí téměř všichni jeho předchozí nadšení protagonisté, protože po několika letech aktivit a nasazení nevidí žádné hmatatelné, ani zvnitřněné výsledky své činnosti.  Jsou psychicky opotřebovaní, podléhají syndromu vyhoření a uchylují se k cynismu a odchodu do mainstreamového životního stylu. Jsou frustrovaní a ze svého anarchistického angažmá nedokážou pociťovat radost.

Mnohdy však jde o důsledek zásadního neuvědomění si anarchistických cílů a smyslu anarchistické organizace. Místo revoluční praxe a útoku na moc a kapitál, transformující jejich životy, zabřednou do neplodné aktivistické rutiny, okoukané od nevládních organizací a odborů. Za vybledlým černorudým praporem prosvítá oranžová barva sociální demokracie jako životní jistota všech zběhlých revolucionářů.

Mnoho lidí dělá tu chybu, že naše cíle dělí na jakési „krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé“, které se mezi sebou často podstatně liší. Zvláště krátkodobé cíle jsou jen zoufalým pokusem o nemožné: přisvojit si každodennost v kapitalistickém systému, který se pod našimi letáčky a webovými stránkami opravdu neotřásá.
Ve skutečnosti máme pouze jeden – jestliže chcete, tak „dlouhodobý“ cíl – a strategii a taktiku pro jeho dosažení.

Ústředním cílem snažení anarchistů a anarchistek je bezesporu anarchistický komunismus jako výsledek anarchismu-komunismu jako historického sociálního hnutí a také ideje této společnosti. Je to společnost, která neguje základní prvky třídní hierarchické společnosti – tj. kapitál a komoditně zprostředkované mezilidské vztahy a společenské formy organizace a také všechny ostatní vývojově starší formy nerovnosti, které do sebe kapitál a jeho ochránce stát pouze „zapouzdřil“, ale kvalitativně nepřekonal, tj. gender, xenofobii, ageismus apod.

Tento systém je historicky odstranitelný pouze násilnou sociální revolucí za předpokladu, že třída utlačovaných a vykořisťovaných se v procesu třídního boje ustaví jako třída, vědomá si sebe sama, kořenů a následků útlaku a nerovnosti a odhodlaná svrhnout a zničit systém, který je udržuje v zájmu vládnoucí třídy.

Dlouhodobý cíl jako ústřední bod všeho anarchistického snažení, bychom měli mít vždy na vědomí. A podle něj bychom měli hodnotit naše aktivity, jestli jsou s ním v souladu nebo nikoli. K tomuto cíli nesmíme přistupovat s kvazináboženskou vírou, že je nutný na základě určitého neosobního samopohybu dějin. Víme, že svobodný komunismus je možný a nutný, protože představuje jedinou formu trvale udržitelné lidské společnosti.

Jsme realisté a nečekáme, že svého cíle dosáhneme mávnutím kouzelného proutku. Měli bychom ale odmítnout tradiční aktivistická klišé, například to, že ke komunismu vede cesta pouze skrze těžkou a nevděčnou politickou práci. Toto staré křesťanské dogma o vykoupení skrze utrpení už způsobilo znechucení a vyhoření celých generací aktivistů. Náš boj, naše snahy, to není povinné sebetrýznění, ale něco, z čeho pociťujeme přítomnou radost - být v bojové pospolitosti s dalšími soudruhy a soudružkami, to nás naplňuje.

Ačkoli je uskutečnění svobodného komunismu naším cílem, nepřistupujeme k němu prostřednictvím nějakého detailního neměnného obrazu. Víme ovšem, že se vyznačuje jistými nezcizitelnými vlastnostmi a prvky, ze kterých není možné slevit, pokud nechceme přijít o vlastní identitu. Neznamená to , že jsme dogmatici, nýbrž to, že nejsme stoupenci nesmyslného postmoderního relativismu.

Taktika

Naše taktika se často označuje jako „střednědobé cíle“, což je zavádějící.  Není příliš nutné napínat své síly pro sepisování a detailní rozpracovávání teoretických základů, majících představovat vodítka pro ostatní. Principy anarchismu-komunismu si nejlépe osvojíme jedině v emancipačním procesu, v konfliktu, konfrontaci a boji se systémem státu a kapitalismu. Je pouze zapotřebí mít jasno v základních nezcizitelných zásadách, vědět co negujeme a neupadat do protikladů.

Jednou z ocelových koulí na naší noze je naprosto chybná představa, že je nutné nejprve osvětovými prostředky vytvořit široké povědomí  o tom, jaké jsou anarchistické představy o „svobodné společnosti“. Tato myšlenka zatím ve všech případech spolehlivě zdegenerovala do perpetua mobile neustálé propagační a kontra-informační činnosti.  Ta spolehlivě sklouzává k demokratickému bláznovství „získání většiny pro naše ideály“ prostředky masových médií, což je materiálně nemožné v rámci tohoto systému.  Tahle samoúčelná činnost požírá naše hnutí dlouhá léta.

Čas je neustále zralý pro akci, konfrontovat systém můžeme kdykoli a není potřeba pro to hledat souhlas u „širokého povědomí“. Není třeba a není vůbec žádoucí si myslet, že jsme nějací osvícení specialisté, kteří mohou připravovat neprivilegované vrstvy na zásadní zvrat jménem sociální revoluce. Začali bychom se totiž orientovat na kladení reformistických požadavků v dílčích konfliktech a dříve či později by z nás byli odboroví funkcionáři nebo aktivisté nevládních organizací.

Rovněž tak budování „paralelní ekonomiky“ a různých samosprávných projektů apod. neznamená se osvobozovat, ale naopak, upadat to iluze falešné „alternativy“. Takové projekty musí materiálně existovat v rámci stávajícího kapitalismu, musí se zapojit do směny a produkce komodit, a pokud se na ně soustředíme, jsme na nejlepší cestě stát se obhájci decentralizovaného družstevního kapitalismu. Existence ve svobodně komunistické společnosti je natolik jiná, než ve státě a kapitalismu, že není možné se na ní připravit v rámci nějakých „inkubátorů“. V rámci systému není možné vyrobit jakési „autonomní zóny“.

Pokud chceme vytvářet strukturální podmínky pro dosažení anarchistického komunismu, znamená to, především, že třída neprivilegovaných se musí v procesu boje a sebeorganizace ustavovat jako třída, uvědomovat si sama sebe a své postavení. Existence stálých sítí anarchistických organizací tomu může přispět, ale pouze za předpokladu, že jejich teoretický základ nebude spočívat ve slepé uličce neustálé propagace, získávání „většiny“ a marnění energie v „alternativních“ samosprávných projektech. Její teoretický základ musí spočívat v konfrontaci státu a kapitalismu ve všech sociálních vztazích, všude a vždy.

Pokud bychom si mysleli, že právě tyto struktury anarchistických organizací mají samy převzít zdola organizaci společnosti a zajistit její funkce, tak sami sebe dosazujeme na místo celé dnešní pracující třídy.

Snažit se pojmenovat nějaké specifické „krátkodobé cíle“ je většinou cesta pryč od našeho jediného, „dlouhodobého cíle“. Neexistuje nic jako „dílčí kroky“, všechny naše boje musí sledovat úběžník boje za svobodný komunismus, už teď a tady.

Je třeba analyzovat stav systému státu a kapitalismu a vzhledem k němu aktualizovat anarchistickou teorii, aby odpovídala skutečnosti a byla srozumitelná. Pokud by se ale tato snaha měla proměnit ve vytváření rozsáhlých a detailních programů, je to spíše promarněná energie.  Měli bychom opustit demokratickou a intelektuálskou myšlenku, že naším cílem je co nejlépe zformulovat anarchistické myšlenky, aby se na základě jejich kvalifikované prezentace s nimi mohli ztotožnit lidé, kteří údajně dnes nechápou naši nedokonalou a málo intelektuálně propracovanou prezentaci. Naším smyslem a cílem je podněcovat boje a bojovat, podílet se na hnutí odporu proti státu a kapitalismu, i když nemusí být v prvních okamžicích uvědoměle anarchokomunistické. Utlačovaní se nezačnou ztotožňovat s anarchistickým hnutím poté, co si přečtou dokonale kvalifikovaný výklad anarchismu v krásné knižní vazbě ale poté, co zjistí, že anarchisté jsou hnutím odporu.

Je naprostou iluzí dělat ze šíření anarchistických myšlenek stěžejní bod našich aktivit, jakkoli by bylo programové a efektivní. To bychom jen zařadili vyšší rychlostní stupeň v soupravě, stále jedoucí po špatné koleji. Tímto stěžejním bodem by měla být především bojová praxe. Snahy uchopovat stávající masová média nebo budovat vlastní jako středobod aktivit, jsou materiálně bláhové. Pokud bychom měli zůstat u souboje systémových a protisystémových médií, z prostého materiálního hlediska nemáme naději na úspěch.

Pokud se v rámci dnes obvyklé formalizované intelektuální aktivity začneme „zapojovat do konkrétních bojů“, dopadneme pouze jako jedna z mnoha frakcí ultralevice, která se tyto boje snaží systematicky zneužít a převzít jejich vedení. Organizovat se na nehierarchických principech je možné pouze při naprosté negaci sociáldemokratismu. Pokud se budeme jen chtít přiživovat na akcích pořádaných sociáldemokratickými odbory nebo nevládními organizacemi nebo demokratickými občanskými koalicemi, jen se proměníme na nějakou „alternativní politickou stranu“, soupeřící na poli demokracie s ostatními o přízeň veřejnosti.

Věnovat svoji energii do zmíněných samosprávných projektů, LET systémů atd. znamená znovu sklouzávat do pozice autonomní subkultury, která postupně rezignuje na revoluční změnu společnosti a snaží se vytvořit si iluzi „svobody“ tady a teď. Takové projekty jsou kvůli své neškodnosti systémem blahovolně trpěny. Nepředstavují pro něj výzvu.  I když přestaneme tyto aktivity vykonávat nahodile, ale začneme se jim věnovat systematicky, ničeho nedosáhneme.

Organizační podmínky

Základnou pro současný i budoucí anarchistický boj musí být poučení z vlastních chyb a rozpadu první vlny anarchistického hnutí z let 1989-cca2006 – a zcela odlišný typ funkční anarchistické organizace, která se odmítá přizpůsobovat reálným podmínkám a možnostem = duchu autonomní subkultury a demokratické soutěže v šíření myšlenek. Taková platforma, mezi které patří například Československá anarchistická federace, je upřímně míněným, ale nereflektovaným projektem, který stejně jako my na začátku 90. let postupně prochází všechny slepé uličky a stejně jako tehdy se kolečka na první pohled nezadržitelného aktivistického stroje postupně zadřou.

Společné sdružování a vzájemná komunikace, předávání zkušeností a inspirací a plánování společných aktivit a projektů má smysl jedině v rozměru konkrétního, okamžitého boje a útoku na vykořisťovatelský systém ve všech podobách jeho sociálních vztahů. Vyčkávací umrtvující taktika demokratického šíření myšlenek a intelektuálních diskusí pokusy o skutečnou anarchistickou organizaci spolehlivě zabije.

Taková federace musí učinit zásadní krok a rozhodně odmítnout sociálně-demokratické, reformistické způsoby organizování a sociálních aktivit, jako jsou odborové organizace, netřídní studentské nebo mládežnické iniciativy, subkulturní spolky, demokratické (antitřídní) skupiny zaměřující se na právě žen nebo ochranu zvířat v duchu misantropické „zelené anarchie“ apod. a především antifašismus jako příklad netřídní demokratické subkulturní aktivity par excellence.

Takové kontakty a aktivity by se staly pevnou sítí, která anarchistickou federaci znovu vtáhne zpátky do subkultury a na okraj levicově-liberálního establishmentu. Anarchistická organizace dokáže zapojit a motivovat své členy jedině tak, že jim anarchismus prezentuje v kontextu jejich každodenních životů jako jejich naprostou negaci a bojovou praxi.

Vedle vytváření takových lokálních struktur hnutí za svobodný komunismus bychom měli mít na vědomí, že globální rozměr hnutí je možné vytvářet jedině na podkladě hluboké kritiky naprosté sociální inertnosti a neschopnosti anarchistického hnutí v období po II. světové válce, kdy se vyvíjelo přesně v rámci modelu, který jsme kritizovali.

Pokud dnešní aktivisté předkládají jako jediný zřejmý a vážný model „osvětové“ a subkulturní anarchistické federace, tak se bude znovu a znovu členům jejich organizací stávat, že rezignují na své dosavadní aktivity z důvodu, že v nich nadále nebudou spatřovat smysl. Propagátoři modelu, jaký dnes sofistikovaně rozpracovává například ČSAF, by měli být stejně jako my, anarchisté, kteří takřka navlas stejnou trajektorii prošli v 90. letech, schopni konstruktivní sebekritiky a dohlédnout dále než na udržování webových stránek, vydávání časopisů a letáčků a dětské hraní si na „svobodný prostor“ v rámci „komun“ a squatů, zabředlých v netřídní a nerevoluční subkultuře až po uši.

Pokud chceme být aktivní a budovat anarchokomunistické hnutí odporu, musíme především překonat líbívá slova o postupném šíření našich myšlenek a přesvědčování „lidí“ o čemsi jako je „svobodná a samosprávná společnost“. Musíme hovořit jasným revolučním jazykem, kapitalismu říkat kapitalismus, komunismu říkat komunismus. Jinak naše ideje zůstanou jen pouhými idejemi a anarchokomunismus jako historické sociální hnutí proti státu a kapitálu zůstane jen takovou latentní tendencí a neprojeví se a neustaví se jako nezdolná revoluční síla.