Potřeba prostoru je výsostně politická. Místa, na kterých žijeme, podmiňují způsoby našeho života a obráceně naše vztahy a aktivity ovlivňují prostory našich životů. Je to záležitost každodenní zkušenosti a přesto se zdá, že z ní nejsme schopni odvodit nejjednodušší závěry. Stačí se projít městem, abychom pochopili jak bídná je podstata našeho způsobu života. Téměř veškerý městský prostor naplňuje dvě potřeby: zisk a sociální kontrolu. Je místem konzumu, zorganizovaného podle stále pevnějších pravidel neustále expandujícího trhu: trhu s bezpečností. Modelem je obchodní centrum, kolektivně privatizovaný prostor, na který dohlíží lidé a nástroje, poskytnuté příslušnými agenturami. V obchodních centrech je kolem spotřebitele a jeho rodiny vystavěna stále "personalizovanější" společenskost, nyní na těchto neonových místech můžeme jíst, hrát si s dětmi, číst si apod. Pokud ale vstoupíme bez peněz, objevíme, že se jedná o hrozivou iluzi života.

Víceméně to samé se týká metropolí. Kde se můžeme setkat, abychom si promluvili, kde se můžeme posadit, aniž bychom byli povinni něco konzumovat, kde se můžeme napít nebo přespat, když nemáme žádné peníze? Pro přistěhovalce, chudého člověka nebo pro ženu může být noc ve městě velmi dlouhá. Umírnění, pohodlně přebývající ve svých domech, neznají noční tvář ulice, temnou stranu neonu, když vás spícího na lavičce probudí policie a když se vám všechno zdá cizí a nepřátelské. Když jsou střední vrstvy uzavřeny ve svých bunkrech, města odhalují své skutečné tváře nelidských příšer.

Města zdá se stále více připomínají pevnosti a domy vazební cely. V městském prostoru je institucionalizována sociální válka, válka mezi bohatými a chudými. Chudí jsou deportováni na okraj, aby uvolnili prostor úřadům a bankám nebo turistům. Vjezdy do měst a obrovské množství "citlivých" oblastí je střeženo každým dnem sofistikovanějším aparátem. Absence přístupu k předurčeným úrovním konzumu - úrovním definovaným a kontrolovaným pevnou počítačovou sítí, v níž se spřádají data z bankovních pojišťovacích, lékařských, vzdělávacích a policejních systémů, v negativním smyslu předurčuje nové nebezpečné třídy, které jsou uzavírány do velmi přesně ohraničených městských zón. Kontrola metropolí odráží vlastnosti nového světového řádu. Hranice mezi státy a kontinenty odpovídají hranicím mezi sousedstvími nebo magnetickým kartám pro přístup k specifickým soukromým budovám nebo jak je tomu v USA, do jistých čtvrtí. Mezinárodní policejní operace vzývají válku proti zločinu nebo nověji politiku "nulové tolerance", jejímž prostřednictvím jsou kriminalizovány všechny formy odlišnosti. Jak jsou po celém světě chudí zatýkáni po milionech, města nabývají formu obrovských vězení. Nepřipomínají vám žluté čáry, kterých se musí spotřebitelé držet v jistých londýnských obchodních centrech stejné čáry, po nichž se musí chodit ve francouzských vězeních? Není možné zachytit odraz checkpointu na palestinských územích v militarizaci Janova během summitu zemí skupiny G8? Návrhy na noční zákaz vycházení pro adolescenty byly schváleny ve městech vzdálených co by kamenem dohodil (například ve Francii). Znovu jsou otevírány detenční ústavy, svého druhu trestanecké kolonie pro mládež, scházet se ve dvorech nových bytových projektů (jediném prostoru pro kolektivní život v mnoha čtvrtích, určených pouze pro přespání) je zakázáno. Ve většině evropských měst je již bezdomovcům zakázán vstup do centra a žebráci jsou pokutováni jako ve středověku. Je navrhováno - včerejšími nacisty a dnešním starostou Milána - vytvoření vhodných center pro nezaměstnané a jejich rodiny, uzpůsobených podle vzoru lágrů pro přistěhovalce bez dokladů. Ocelové ploty jsou stavěny mezi bohatými (a bílými) čtvrtěmi a chudými (a barevnými) čtvrtěmi. Sociální apartheid postupuje, z USA do Evropy, z jihu na sever. Když se jeden ze tří černochů mezi 20 a 35 lety nachází ve vězení (jak je tomu dnes v USA, kde se během minulých dvaceti let do vězení dostaly další 2 miliony lidí) tak nám návrhy na uzavření městských center pro přistěhovalce téměř uniknou. Mnoho lidí dokonce zatleská přeslavnému vojenskému námořnictvu, když potopí loďku s přistěhovalci bez dokladů. V průniku klasického vylučování a rasové segregace začíná společnost, v níž žijeme, stále více připomínat gigantickou akumulaci ghett.

Znovu se objevuje jak úzké je propojení mezi formou a místem života. Prohlubující se chudoba širokých vrstev společnosti postupuje stejným tempem jako izolace jednotlivců, společně s mizením míst na setkávání (a tedy společný boj) a na pozadí, ohraničených území, v nichž jsou chudí ponecháni, aby hnili. V těchto sociálních podmínkách se rodí dva typicky totalitní jevy: válka mezi vykořisťovanými, která v krystalické podobě reprodukuje bezohlednou soutěž a šplhání po společenském žebříčku, na němž jsou založeny kapitalistické vztahy a poptávku po pořádku a bezpečnosti, produkovanou a sponzorovanou propagandou, neustále vtloukanou do hlavy. Po skončení Studené války se Nepřítel změnil, politicky i mediálně, na vnitřního nepřítele v rámci samotného "svobodného světa". Zhroucení Berlínské zdi koresponduje s výstavbou bariér mezi Mexikem a Spojenými státy nebo vývojem elektronickým bariér, chránících citadely, obývané vládnoucí třídou. Kriminalizace chudých je otevřeně popisována jako "konflikt nízké intenzity", v němž se nepřítelem, "exotickým teroristou", stává nelegální přistěhovalec, drogově závislý, prostitutka... Izolovaný občan, vláčený mezi prací a konzumem anonymními prostory, představujícími dopravní prostředky, hltá hrůzyplné obrázky odcizených mladých lidí, flákačů, vrahů - a individuálního i kolektivního života se chápe nezřetelný a nevědomý pocit strachu.

Pokud víme, kde je hledat, naše zdánlivě mírumilovná města stále zřetelněji vykazují známky této celosvětové tendence vlády pomocí strachu, pokud víme.

Pokud je definovaná jako umění řídit, specializovaná činnost, na kterou mají monopol byrokraté a volení zástupci, pak tedy města, v nichž žijeme, jsou politickou organizací prostoru. Pokud je na druhé straně definována jako společná oblast pro diskusi a rozhodování o společných otázkách, potom můžeme říci, že městská struktura je úmyslně projektována, aby depolitizovala jednotlivce a držela je zároveň v izolaci a ztracené v mase ostatních lidí. V druhém případě je tedy výsostně politickou aktivitou vzpoura proti městskému plánování jako politické vědě a praxi; je to povstání, vytvářející nové prostory pro setkávání a komunikaci. Otázka prostoru je v obou rovinách význačně politickou otázkou.

Plný život je život, schopný dovedně spojovat radost ze samoty s radostí ze setkávání. Moudrá kombinace vesnic a krajiny, zastavěných oblastí a volných prostor byla mohla umění stavby a přebývání učinit velkolepým. Pokud vykročíme do utopie a promítneme sami sebe mimo prostor industrialismu a nucené urbanizace, krátce řečeno mimo dlouhou historii, na které je vybudovaná současná technologická společnost, můžeme si představit malé komunity, založené na vztazích tváří v tvář, spojené bez hierarchie člověka nad člověkem nebo nadvlády nad přírodou. Cestování by přestalo být standardizovanou přepravou mezi únavou a nudou a stalo by se dobrodružstvím, osvobozeným od hodinových ručiček. Cestující by byli vítáni na odpočívadlech a prostorech k přenocování. Nedotčená příroda by se znovu stala prostorem objevování a spočinutí, vzrušení a útěku od ostatních. Z lesů by se mohly nenásilně zrodit vesnice, aby se posléze znovu proměnily na krajinu a les. Pouze lidstvo žijící v odcizení si může jako základnu života na zemí představovat akumulaci, zisk a moc. Zatímco svět komodit upadá, ohrožován implozí veškerého mezilidského kontaktu a ekologickou katastrofou, zatímco mladí lidé se navzájem vraždí a staří se protloukají pomocí psychofarmak; ozřejmuje se, o co vlastně jde: podvrátit sociální vztahy znamená vytvořit nové prostory pro život a naopak. V tomto smyslu na nás čeká "velkolepá operace naléhavého ničení".

Masová průmyslová společnost zároveň ničí samotu i radost ze setkávání. Stále více jsme nuceni být spolu pomocí nucených přesunů, standardizovaného času a masově produkovaných tužeb - a přitom jsme stále více izolovaní, neschopní komunikovat, pohlceni úzkostí a strachem a především neschopni společně bojovat. Jakákoli skutečná komunikace, jakýkoli opravdově rovnostářský dialog se může odehrát pouze prostřednictvím roztržky s normalitou a zvykem, pouze ve vzpouře.

V různých částech světa odmítají vykořisťovaní všechny iluze o nejlepším světu z možných, a svůj pocit, že byli oloupeni o všechno, obracejí proti moci. Povstávají proti vykořisťovatelům a jejich hlídacím psům, proti jejich majetku a hodnotám, vykořisťovaní objevují nové i staré způsoby jak být spolu, diskutovat, rozhodovat a prožívat radost.

Povstání může umožnit svobodnou sebeorganizaci v určitém prostoru. Základem povstání je násilná roztržka se současností a schopnost experimentovat s jinými způsoby života v naději, že vykořisťovaní všude jinde pomohou rozdmýchat jeho plameny - to činí povstání trvajícím. I ty nejkrásnější utopické projekty snadno zahynou v izolaci.

Místa moci, dokonce i ta, která nejsou přímo represivní, jsou v průběhu nepokojů ničena nejen kvůli své symbolické váze, ale také proto, že v království moci není žádný život. Za problémem domů a kolektivních prostor stojí celá společnost. Právě proto, že mnozí dlouhou dobu rok za rokem splácí půjčky jen proto, aby měli střechu nad hlavou, nejsou schopni nalézt vůli nebo prostor, aby si s někým promluvili o absurditě takového života. Jak je uzavíráno, privatizováno nebo státem ovládnuto více a více kolektivních prostorů, více domů se proměňuje na malé, šedivé, uniformní a nezdravé pevnosti. Vše je bez odporu udivující rychlostí degradováno. Kde ještě před padesáti lety žili rolníci a obdělávali půdu bohatých, dnes žijí lidé z lepší společnosti. Současná satelitní městečka jsou podobná těm nejméně obyvatelným domům z doby před třiceti lety. Luxusní hotely vypadají jak kasárny. Logickým následkem totalitarismu v urbanistickém plánování jsou ony hrobky, v nichž si japonští pracující dobíjejí baterie. Třídy, které vykořisťují chudé, jsou obratem šikanovány systémem, který tak zarputile obhajují.

Provádět přímou akci a uchvátit prostor pro život z rukou moci a zisku, obsazovat domy a experimentovat s podvratnými vztahy se velmi výrazně liší od jakékoli odrůdy módního alternativního puberťáctví. Týká se to všech vykořisťovaných, odvržených, němých. Je to záležitost diskutovat a organizovat se bez zprostředkovatelů, postavit sebeurčení našich vztahů a našeho prostoru proti ustavenému pořádku, zaútočit na městské klece. Nemyslíme si, že je možné si ze současné společnosti odkrojit nějaký prostor, v němž bychom mohli skutečně svobodně a samosprávě žít jako nějací Indiáni v rezervaci. Naše touhy jdou mnohem dál. Chceme rozšiřovat trhliny, vyjít do ulic a hovořit na náměstích ve snaze najít spolupachatele v útoku na starý svět. Společenský život musí být celý přebudován. To je vším.

- z Terra Incognita 3/2009, převzato a mírně upraveno z Guerra Sociale (http://guerrasociale.blogspot.com)