ÚvodKdyž byl nedávno zde zveřejněn oslavný nekrolog irského bojovníka z Mezinárodních brigád ze španělské občanské války Boba Doyla, zjistil jsem po jeho přečtení, že jeho obsah a souvislosti jsou takovým překroucením historie, že je nutné o Interbrigádách napsat více.
Ponechám nyní stranou fakt, že na webové stránce, která je vnímána jako anarchistická, se objevuje oslavný materiál o bojovníkovi, který byl irský nacionalista a bolševik, na kterého je hrdá Komunistická strana Irska, která spolu s Doylovou rodinou pořádá vzpomínkové akce. Zajímavá je rovněž souvislost s přiloženým YouTube odkazem na film Kena Loache „Půdu a svobodu“, který sice popisuje okolnosti španělské občanské války a revoluce, ale k Interbrigádám se staví kriticky a hodnotí je takové, jaké byly – jako nástroje Stalinovy zahraniční politiky a prostředky k likvidaci opozice ve Španělsku, která kritizovala diktátorské a kontrarevoluční tendence španělské komunistické strany.
Když 28. října 1938 z Barcelony odjížděly poslední kontingenty již rozpuštěných Mezinárodních brigád (Interbrigád), bojujících na straně vlády proti povstaleckým fašistickým generálům, Dolores Ibárruri, členka vedení stalinistické Komunistické strany Španělska 1), pronesla následující slova: „Můžete odejít hrdě. Stali jste se historií. Jste legendou… hrdinským příkladem demokratické solidarity a univerzality“. Stejně jako všechny legendy, i Interbrigády vrávorají mezi realitou a mýtem. Celkem asi 32.000 lidí 53 národností sehrálo roli v tragickém dějinném příběhu, který je i po 70 letech předmětem historických falzifikací a nástrojem bolševické propagandy.
Španělská občanská válka, která v oblastech s anarchistickou většinou odstartovala i hlubokou sociální revoluci a pokusy o nastolení anarchistického komunismu, byla skutečnou mezinárodní válkou, vybojovanou shodou okolností na španělské půdě, do které se promítly zájmy snad všech evropských mocností, v čele s fašistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem. Její tragika byla umocněna tím, že v jejím rámci se odehrávala „občanská válka na druhou“, mezi revolučním anarchistickým táborem, majícím většinový vliv v Katalánsku a Aragonu – a vládními silami, hlavně pravicí Socialistické strany a Komunistickou stranou, která byla masivně podporována Stalinem a dostala pod kontrolu dodávky sovětských zbraní a velení ozbrojených sil.
Vznik Interbrigád zapadal do širší Stalinovy politické strategie dosažení spojenectví se západními kapitalistickými demokraciemi a rozšíření svého vlivu na mezinárodní levici. Tento úmysl byl akcelerován poté, co pučistickým generálům pod Frankovým vedením začala přicházet ohromná materiální, logistická a vojenská pomoc od nacistického Německa a fašistické Itálie. Mussolini kromě velkého množství zbraní poskytl asi 70.000 „dobrovolníků“, německý kontingent „Legie Condor“ čítal asi 14.000 mužů, hlavně letců, dělostřelců a poradců a konečně v řadách fašistických vojsk bojovalo i 34.000 příslušníků Cizinecké legie a žoldnéřů z Maroka.
Kapitalistické demokracie, Anglie, Francie a USA, chtěly v Evropě udržet mír i za cenu ústupků Německu a Itálii, a to byla jejich hlavní motivace pro strategii „neintervence“. Nehodlali podporovat „republikánskou“ vládu, se stále vzrůstajícím vlivem Komunistické strany, která se navíc neuměla vypořádat s obrovským anarchistickým sociálně-revolučním hnutím ve východní části země. Vznikl Neintervenční výbor, představující pouhou frašku, neboť v něm zasedalo i Německo a Itálie, které do války zasahovaly přímo a systematicky. SSSR se přidal 23. srpna 1936 za rovněž vyhýbavé podmínky, že nebude odpovědný za „politiku Kominterny“. Když ale vyšel najevo rozsah německé a italské pomoci, Stalin se rozhodl zasáhnout.
Jeho pomoc ale nebyla nezištná, za sovětské zbraně a působení asi 2000 „poradců“, si nechal zaplatit celými španělskými státními zlatými rezervami – 635 tun zlata v tehdejší hodnotě asi 718 milionů dolarů, čtvrtá největší zlatá zásoba na světě. V cenách z roku 2005 se (vzhledem k inflaci) jednalo o částku asi 9,7 miliardy dolarů.
Na straně anarchistů, jejichž ozbrojené milice měly hlavní podíl na porážce fašistického puče v Katalánsku a Aragonu, již před vznikem Interbrigád bojovalo celkem asi 2000 zahraničních dobrovolníků – anarchistů, kteří byli začleněni do anarchistických „kolon“, (2) které za cenu velkých obětí zatlačily fašistickou armádu až k Zaragoze a tam stabilizovaly a držely Aragonskou frontu.
Rozhodnutí o vzniku Interbrigád vzešlo z Moskvy ze zasedání Výkonného výboru Kominterny – Stalinem ovládané bolševické internacionály, které se konalo 18. září (3) a je třeba ho chápat v kontextu Stalinova rozhodnutí zasáhnout vojensky do situace ve Španělsku. Z propagandistického hlediska bylo rozhodnuto umožnit v Interbrigádách účast i nečlenům bolševických politických stran. Tito lidé ale museli být politicky prověřeni a kontrolováni. Vytvoření jednotek rovněž znamenalo snadné krytí pro masivní infiltraci sovětské politické policie NKVD do Španělska a zahájení operací na likvidaci odpůrců španělské komunistické strany a Stalinovy politiky obecně.
Konkrétní organizační práce byla přenesena na bedra jednotlivých komunistických stran, které obdržely kvóty dobrovolníků, které musí získat. Hlavní roli hrála francouzská KS. Dne 13. října již do výcvikového centra v Albacete dorazili první dobrovolníci a o dva dny poté v Cartageně přistály první sovětské lodě s vojenským materiálem. Dne 22. října Caballerova vláda oficiálně uznala Interbrigády jako součást Republikánské armády – která ale tehdy ještě téměř neexistovala a frontu držely hlavně dobrovolnické dělnické milice, s velkým podílem anarchistických jednotek.
Politické složení Interbrigád ale bylo dosti homogenní ve prospěch bolševiků – 90% Němců, 85% Latinoameričanů nebo 70% Američanů z jejich řad byli všichni členové komunistických stran, věrných Moskvě. (4) Zbytek různých socialistů a liberálů dodával zdání politické plurality.
Mnohem důležitější ale byla kontrola Intebrigád ze strany sovětských vojenských kádrů, které byly nasazeny ve Španělsku. Již 15. září dorazil jejich první velitel, generál „Emilio Kleber“, pravým jménem Manfred Stein, bývalý důstojník rakousko-uherské armády, který v roce 1924 v SSSR vystudoval vojenskou akademii a byl přidělen ke IV. oddělení generálního štábu (GRU – vojenská rozvědka) a nasazen do Kominterny. Takových vojenských kádrů přijelo ze SSSR asi 500. (5)
Účast v Interbrigádách byla velice perspektivní prakticky pro celou bolševickou emigraci z Německa a Itálie. Interbrigády se staly velkým propagandistickým úspěchem pro Stalina a přispěly také k podstatnému růstu členstva španělské KS, která z asi 30.000 členů vzrostla na 250.000 členů v září 1936. Vstupovali do ní hlavně ti, kteří se stavěli proti anarchistické sociální revoluci v Katalánsku a Aragonu a uvěřili sloganům KS o tom, že se jedná „jen“ o válku proti fašismu, nic více. Dobrovolníků se po celém světě hlásilo velké množství.
Dobrovolníci se museli hlásit u místní Komunistické strany, což byl i případ Boba Doyla, který byl prokádrován Komunistickou stranou Irska na doporučení Republican congress, sociálně-demokratické nacionalistické organizace, odštěpené od IRA. Nejvíce bylo francouzských bolševiků, celkem 9000. Němců asi 5000, 2800 Američanů a 1800 Britů, Čechoslováků asi 1500. (6)
Interbrigády tvořily zlomek celkové síly „republikánských“ ozbrojených sil. V jeden okamžik neměly větší stav než 18.000 mužů a celkem se v nich vystřídalo asi 32.000 lidí. Byly vytvořeny brigády XI, XII, XIII, XIV a XV – v patnácté bojovalo asi 70 Irů, mezi nimi i Doyle. Intebrigády byly po celou dobu své existence, od prvního nasazení při obraně Madridu a bitvě na řece Jarama na podzim 1936, nasazovány na exponované úseky fronty a do krizových situací. Většina bojovníků neměla žádné vojenské zkušenosti, což základní výcvik nestačil překrýt. (7) Brigády tak utrpěly obrovské ztráty, Američanů a Francouzů a Britů padlo asi 30%, Němců 40% a Jugoslávců 48%. (8)
Tato řezničina se ale dala ideologicky využít a první legenda se zrodila, když večer 8. a 10. listopadu 1936 do Madridu dorazily XI. a XII. Interbrigáda v síle asi 3500 mužů. Po dvou dnech bojů 50% mužů XI. brigády padlo, což bolševici propagandisticky využili tak, že brigády nesly hlavní tíhu bojů a odrazily fašisty. Pravda je ale taková, že hlavní nápor fašistické ofenzívy v síle 20.000 mužů, podporovaných německými tanky, odrazily milice ráno a dopoledne 8. listopadu v oblasti Carabanchel a Casa del Campo.
Bolševická propaganda už většinou nezmiňuje, že tíhu bojů v oblasti Casa del Campo nesla také anarchistická jednotka v síle 4000 mužů, která dorazila z Aragonské fronty – byla to část známé Durrutiho kolony, pod velením samotného Durrutiho, který také u Madridu 20. listopadu padl.
Když mezi 6. a 27. únorem 1937 republikánské velení zahájilo u Madridu ofenzívu na řece Jarama, do boje byla vržena velká skupina amerických a britských interbrigadistů, kteří měli jen velice krátký výcvik a byli zmasakrováni, z 450 mužů amerického praporu 120 padlo a 170 bylo zraněno, britský prapor ztratil 50% lidí. (9) Po následné bitvě u Guadalajary, která skončila těžkou porážkou italských fašistických intervenčních vojsk, nastala prudká změna v propagandistickém využití Interbrigád. Mouřenín dosloužil a už nebyl pohodlný. Vládní tisk se o Interbrigádách prakticky přestal zmiňovat v rámci zoufalého pokusu o politické sblížení s Francií a Anglií. Vláda válku ve Španělsku prezentovala jako pouze „národní“ a jakákoli viditelná zahraniční intervence na republikánské straně byla politicky nežádoucí.
Kvůli obrovským ztrátám prudce poklesl příliv dobrovolníků, mezi dubnem a zářím 1937 do Albacete dorazilo jen asi 6500 lidí, ve srovnání s asi 20.000 během prvních šesti měsíců. Narůstající tvrdá a brutální disciplína a paranoidní hony na špiony a vyzvědače rovněž sehrály svoje. Do Interbrigád začali být stále více a více zařazováni Španělské a v červenci 1938 z jejich asi 40,000 vojáků bylo jen 14.000 cizinců a Interbrigády byly více a více jen propagandistická nálepka. Poslední velká ofenzíva, na které se podílely, byla u Teruelu v lednu 1938, jeden z příkladů naprosté nekompetentnosti bolševického velení armády, kdy ve zbytečné materiálové bitvě o strategicky nevýznamné město republikáni utrpěli ztrátu asi 85,000 mužů.
Mnoho nepřátelských zdrojů hovoří doslova o „vládě teroru“ v Interbrigádách. Od října 1936 byl jejich politickým komisařem André Marty, člen výkonného výboru francouzské KS. Většina zdrojů se shoduje v tom, že byl vojensky nekompetentní a politicky posedlý až do stupně paranoického myšlení ohledně infiltrace špióny a „trockisty“. (10) Členové brigád byli politicky kádrováni v několika stupních, zajímalo se o ně kromě Kominterny a NKVD také například Zahraniční byro PSUC, což byla Katalánská komunistická strana, které museli na podzim 1936 všichni noví dobrovolníci odevzdat pasy a nechat se registrovat. Byro bylo řízeno agenty NKVD. V lednu 1937 Marty založil v brigádách „Kontrolní a bezpečnostní službu“, kterou vedl major Alexander Orlov, velitel operací NKVD ve Španělsku. (11) V únoru Marty založil ještě „Kádrové komise“, které kontrolovaly brigadisty a v roce 1938 měly 83 pracovníků, většinou funkcionářů Kominterny.
Na jaře 1937 se prudce zvýšila dezerce z Interbrigád a Marty založil dvě „re-edukační centra“ poblíž Albacete, de facto pracovní tábory pro dezertéry. (12) Obrovské ztráty a dlouhé pobyty na frontě způsobily, že po bitvě u Brunete v červenci 1937 se vzbouřilo několik polských a jugoslávských jednotek a musely být k návratu na frontu přinuceny s použitím tanků a četnických jednotek. Podle Martyho v srpnu 1937 byly interbrigády vybity na úroveň asi 200 mužů na prapor a „neustále docházelo k dezercím“. V říjnu 1937 Marty obvinil a nechal popravit velitele francouzsko-belgické brigády z organizování dezercí poté, co během třech týdnů z jeho jednotek zmizelo 50% mužů. (13)
Velké množství z celkem 298 britských dezertérů zmizelo beze stopy a bylo zřejmě popraveno. V říjnu 1937 byl v brigádách podle Martyho zahájen hon na „alkoholiky, anarchisty a trockisty“. Celkově bylo doložitelně popraveno asi 50 členů Interbrigád, skutečné číslo není možné zjistit. (14) Podle sporných zdrojů se Marty chvástal, že nechal popravit asi 500 mužů.
Jisté je, že v Interbrigádách panovala tvrdá represivní atmosféra, na kterou dohlíželi profesionálové z řad sovětské NKVD. Jeden americký dobrovolník vzpomíná: „Byla to jedna z nejhnusnějších a nejtragičtějších zkušeností mužů, kteří se dobrovolně přihlásili do Interbrigád, když zjistili, že mohou být zlikvidováni na dálku z Kremlu…“. (50).
Již jsme se zmínili o „občanské válce na druhou“, která zuřila v „republikánském táboře“ mezi vládními silami (hlavně komunistická strana) a anarchistickým hnutím a některými disidentskými marxistickými skupinami. Interbrigády byly drženy v izolaci od domácího politického dění. Britští dobrovolníci, kteří v květnu 1937 dorazili do Barcelony, byli instruováni, že mohou být nasazeni do pouličních bojů proti anarchistům a disidentským marxistům. William Herrick ve svých pamětech uvádí, že kontingent amerických interbrigadistů byl vyslán do předměstí Barcelony, aby zasáhl proti anarchistům. (16)
Německá komunistická strana, KPD, měla v brigádách vlastní výzvědnou službu, jejíž příslušníci během Květnových dnů v Barceloně 1937 zatýkali a likvidovali německé anarchisty. (17) Mnoho příslušníků brigád naprosto netušilo v jaké politické situaci se octli a jakým účelům sloužili. Britský dobrovolník Walter Gregory typicky napsal: „Když se ohlédnu… je neskutečné, jak málo jsem věděl o Španělsku. Nepochopil jsem, jakou má vládu a spokojil jsem se prostě s tím, že jsem jí označil za demokratickou… nic jsem nevěděl o skupinách, které bojovaly o moc“. (18)
Interbrigády a jejich velení přirozeně kopírovaly politickou linii Stalinova SSSR a v roce 1937 se zapojily do vládní kampaně na likvidaci opozičních marxistů ze strany POUM. Když byl Kleber vyslán, aby se podílel na plánování ofenzívy proti Zaragoze v roce 1937, podal písemnou zprávu Kominterně, kde napsal, že operace má šanci „skoncovat s anarcho-trockisticko-fašistickou nadvládou nad Aragonem“. (19) Aragon byl tehdy ještě zorganizován většinou podle anarchistického modelu a společenské vztahy byly v rámci volné federace, nazvané „Rada Aragonu“, svobodně anarchokomunistické. To bylo z politického hlediska komunistické straně a Moskvě přirozeně nepohodlné.
Tisk Interbrigád také oddaně reflektoval moskevské monstrózní procesy ze srpna 1936 a ledna 1937, ve kterých byla zlikvidována „trockisticko-zinovjevovská opozice“ a celkem 50 lidí bylo odsouzeno k trestu smrti.
Během bojů mezi anarchisty a bolševiky kontrolovanou vládou v Barceloně v květnu 1937, uspořádal americký kádr Kominterny Robert Minor přednášku pro Lincolnův prapor z Interbrigád, které její členové evidentně uvěřili, například brigadista Edwin Rolfe domů napsal tyto věty: „Pokud byste byli zde, pochopili byste, že nestačí být jen politicky proti těmto hajzlům… jejich smrdutě profašistické zločiny by měly každého přesvědčit, že na ně musíme jen plivnout a rozdrtit je“. (20) Svědectví o represích proti anarchistům a disidentským marxistům podal i Hubert von Ranke, bývalý agent bezpečnostní organizace německé komunistické strany ve Španělsku, který v listopadu 1937 uprchl do Paříže a veřejně odsoudil své bývalé kolegy a prohlásil, že anarchisté a ostatní, na které v květnu 1937 v Barceloně dopadly brutální represe, „nebyli Frankovi agenti, ale upřímní revolucionáři“.(21)
Řada členů Interbrigád i po válce prosazovala bolševické mýty o Lidové frontě a boji proti fašismu za „demokracii“. Například bývalý velitel britského praporu Interbrigád Bill Alexander nedávno ostře kritizoval nejen Orwellovu knihu „Hold Katalánsku“, ale také film „Půdu a svobodu“ režiséra Kena Loache, který interbrigadisty zobrazuje takoví, jací byli – jako nástroje bolševické represe. (22)
V červnu 1938 se Stalin rozhodl hodit Španělsko přes palubu, protože jeho plán na alianci s Francií a Anglií selhal a vojenská situace byla velice špatná. Sovětský ministr zahraničí Litvinov informoval britského velvyslance v Moskvě, že pro Stalina je Frankův režim již přijatelný, pokud se nestane vyloženým satelitem hitlerovského Německa.
Dne 21. září v pokusu získat politickou podporu Francie a Anglie, oznámil předseda španělské vlády Negrín jednostranné stažení zahraničních dobrovolníků. V armádě jich zbylo celkem 12.673. Asi 3500 z celkem 7000 nasazených jich ještě padlo v listopadu v poslední velké ofenzívě na řece Ebro. Evakuace byla složitá a ještě v lednu 1939 jich asi 6000 demobilizovaných bylo v Katalánsku. Většina z nich se znovu přihlásila do armády poté, co Komunistická strana vyzvala k mobilizaci po Frankově ofenzívě proti Katalánsku. Dne 9. února 1939 poslední interbrigadisté ustoupili do Francie.
1) Ibarruri byla od května 1944 generální tajemnicí KSŠ, v roce 1960 se stala její prezidentkou a tento post držela až do smrti. Po roce 1960 měla sovětské občanství. Politicky byla neochvějnou stalinistkou. Jako členka Centrálního výboru KSŠ se například v roce 1937 podílela na likvidaci opoziční marxistické strany POUM, která nesouhlasila s politickou linií Moskvy a na pádu vlády umírněného socialisty Larga Caballera, který byl vystřídán Juanem Negrínem, spolehlivě vykonávajícím Stalinovu zahraniční politiku. Ve stejné fázi po tzv. Májových dnech v Barceloně 1937 (velký ozbrojený střet mezi anarchisty a katalánskou vládou, která byla v rukou bolševiků), dopadly kruté represe i na španělské anarchistické hnutí.
2) Kolona – anarchistické označení pro dobrovolnickou jednotku zhruba v síle brigády, největší byla tzv. Durrutiho kolona, skládající se asi z 6000 bojovníků.¨
4) P. Pagès, 'Marty, Vidal, Kleber et le Komintern. Ce que nous apprennent les Archives de Moscou' (CIBI), str. 5, 16; G. G. Baumann, Los Voluntarios Latinoamericanos en la Guerra Civil Española (San José, 1997), str. 212-244; P. N. Carroll, The Odyssey of the Abraham Lincoln Brigade (Stanford, 1994), str. 19; R. Skoutelsky, 'L'engagement des volontaires français en Espagne républicaine' (CIBI), str. 12.
5) P. Broué, tamtéž, str. 3-5; Pagès, tamtéž, str. 17; W. G. Krivitsky, I was Stalin's Agent (Cambridge, 1992), str. 105. Co se týče „Klebera“, například: Walerij Brun-Zechowoj, Manfred Stern - General Kleber. Die tragische Biographie eines Berufsrevolutionärs (1896-1954). Wolfgang Weist, Berlin 2000, ISBN 3-89626-175-4.
6) Podle André Marty, S. Álvarez, Historia Política y Militar de las Brigadas Internacionales (Madrid 1996) str. 309; P. N. Carroll, tamtéž, str. 65; J. Gotovitch, 'Les volontaires de Belgique dans les Brigades. Quelques éléments pour une comparaison' (CIBI), str. 4; A Lesnik, 'Yugoslav Volunteers in the Spanish Civil War' (CIBI), str. 1.
7) T Buchanan, tamtéž, str. 127; J. Gurney, Crusade in Spain (Newton Abbot, 1976), str. 76 a 87; P. N. Carroll, tamtéž, str 95 a 100; A. London, Se levantaron antes del Alba... (Barcelona, 1978), str. 86.
8) S. Alvarez, tamtéž, str. 398-9; P. N. Carroll, tamtéž, str. 204; A. Lesnik, tamtéž, str. 1; I. Harsányi, 'Participación de Húngaros en las Brigadas Internacionales en restrospectiva histórica' (CIBI), str. 3; B. H. Bayerlein, 'Le Komintern, les Brigades Internationales en Espagne et le Parti Communiste Allemand' (CIBI), str. 14; H. Thomas, tamtéž, str. 796.
10) S. Voros, tamtéž, str. 410; P. Broué and Témime, tamtéž, str. 388f; J. Delperrie de Bayac, Las Brigadas Internacionales (Madrid, 1980), str. 152-157; P. Huber, tamtéž, str 5,7-9; J. Gurney, tamtéž, str. 184.
13) B. Bayerlein, tamtéž, str 6, 10; P. Pagès, tamtéž, str. 5, 7, 13; H. Thomas, tamtéž, str. 91-592; Vidal, tamtéž, str. 126, 274.
14) J. Delperrie de Bayac, tamtéž, str. 145. Nedoložená informace uvádí, že Marty se vychloubal v listopadu 1937 ve zprávě Centrálnímu výboru francouzské KS, že nařídil popravu 500 lidí. J. Gurney str. 144; C. Vidal str. 127, 351, 367.
22) B. Alexander, 'Loach's film distorts history', Morning Star, 7 October 1995; B Alexander, 'Comments on A Moment of War', 6 November 1991 (unpublished); také B Alexander, 'George Orwell and Spain' in C Norris (ed), Inside the Myth--Orwell: Views from the Left (London, 1984), str. 85-102.
