V ranních hodinách 11. listopadu obklíčilo 150 policistů ze speciálních jednotek francouzskou vesničku Tarnac v oblasti Millevaches (350 obyvatel) a přepadlo zemědělskou usedlost, kde zatklo 9 mladých lidí. Simultánně bylo zatčeno dalších 11 lidí v Paříži a Rouenu. O čtyři dny později bylo 9 zatčených, známých nyní jako "Devítka z Tarnacu", postaveno před zvláštního soudce, vyšetřujícího teroristickou činnost a bylo jim sděleno obvinění ze "zločinného spolčení s úmyslem páchat terorismus". Celá policejní akce byla doprovázena nadnesenými a pochvalnými vyjádřeními ze strany ministra vnitra i ministra zahraničí.

Vnitro následně ozřejmilo, že skupinu, "náležející do ultralevicového a anarcho-autonomního prostředí" nějakou dobu sledovalo, včetně jejích "kontaktů se zahraničím". Následovala záplava dalších banalit, jako že "diskurz této skupiny je velmi radikální" a "pravidelně se účastní politických demonstrací". Na statku nebylo zabaveno nic, co by stálo za řeč, policie se zmocnila pouze jízdních řádů a horolezeckého náčiní.

V samotném Tarnacu byl vytvořen silný lokální obranný výbor a na podporu zatčených se vyslovilo mnoho lidí v peticích, kolujících po celé Evropě.

Kdo jsou „teroristé“?

Údajnou hlavou "teroristické skupiny" má být 34letý filosof Julien Coupat. Zločinem skupiny má být sabotáž na železnici, která 8. prosince zpomalila asi 160 vlakových souprav včetně rychlovlaků TGV na lince Paříž-Lille. Podle samotného vyjádření policie použitá zařízení nemohla způsobit škody na majetku ani životech, pouze sabotovala komunikační systém a způsobovala velká zpoždění. Dne 13. listopadu policie uvedla, že pachatelé se zřejmě nacházejí ve skupině zadržených, ale zatím jim nemohlo být sděleno obvinění z konkrétních trestných činů.

Všichni byli zadržováni po dobu 96 hodin v souladu s novými protiteroristickými zákony, kriminalizujícími "zločinné spolčení" na základě velmi vágních termínů, přičemž v této souvislosti hrozí tresty 8-20 let vězení a pokuty až 150.000 Euro. Po několika dnech byli ve vazbě ponecháni pouze Coupat a jeho přítelkyně Yldune Lévy, přičemž - co je nejzajímavější na celém případu - Coupat je obviněn z autorství textu "Přicházející povstání".

Přicházející povstání

Text "Přicházející povstání" (orig. L’insurrection qui vient) je podepsán "Neviditelný výbor" (Comité Invisible) se stal jediným bodem, okolo kterého se pohybuje celá obžaloba a hlavně mediální kampaň. Systém o tomto textu hovoří jako projevu "pre-teroristické fáze" vývoje celé sítě jednotlivců a skupin z anarchistického prostředí, která se postupně radikalizuje.

Podle dostupných informací je text nejméně dva roky starý (v jeho epilogu je datum březen 2007) a upozornil na něj poprvé kriminolog Alain Bauer, který nakoupil 40 kopií a rozeslal je různým represivním orgánům, které se jím začaly zabývat. Dne 4. ledna 2009 nedělní vydání britského levicového deníku The Guardian citovalo francouzskou vládní zprávu, která vyjadřuje obavy z toho, že existuje anarchisticky orientovaná "mezinárodní evropská síť", silně zastoupená ve Francii, v jejímž rámci dochází k prudké radikalizaci, která může skončit znovuobjevením "levicového terorismu". Bauer tvrdí, že se jedná o generaci lidí, která se nachází v "první fázi přechodu do ilegality", určité "intelektuální" fázi, pro kterou je typické vydávání textů jako "Přicházející povstání".

Text je dostupný ve francouzském originále a anglickém překladu na webových stránkách skupiny na obranu Devítky z Tarnacu zde: http://tarnac9.wordpress.com/texts/the-coming-insurrection/. Souvisí s ním další texty, připisované Coupatovi a skupině, jako například "20 tezí k podvrácení metropole" (http://tarnac9.wordpress.com/texts/).

Je to z poloviny břitký anarchistický rozbor mizérie a absurdity každodenního života v kapitalistickém systému, se silnými tradičními francouzskými situacionalistickými vlivy. Je to kritika moci, kritika „metropole“ a jejího systému, rozlézajícímu se všude po krajině našich životů, aby umožnila sociální kontrolu a ovládání lidí.

Z druhé poloviny je text mírně poetický, ale přesto praktický návod („bojový manuál“) na založení anarcho-komunistické skupiny, která se rozhodne zaútočit na systém státu a kapitalismu nejen slovy – a komunikovat přitom a spolupracovat s dalšími podobnými skupinami.

Text klade silný důraz na emancipační potenciál rovnostářské lidské komunity, „komuny“, v kontextu její opozice a boje proti systému. Kritizuje zavedené "levicové" autority jako trockisty nebo ekologické organizace. Je plný odkazů na konkrétní francouzskou situaci a historii, které jsou ale podrobně vysvětlovány.

Nebezpečná slova?

Proč stát zareagoval tak dramaticky? Jaké nebezpečí pro mocné tohoto světa se mohlo skrývat ve statku v Tarnacu? Jeho obyvatelé se vymykali tomu, co je dnes převládající obraz evropského „anarchisty“, jehož jednotlivé exempláře se sobě podobají jako vejce vejci: důraz na abstraktní osvětu a moralizování, důraz na reprezentativní publikační činnost ve stylu nekonečné kritiky, zapojení se do levicového establishmentu a prostředí nevládních organizací nebo akademické obce – a přeměna anarchistického hnutí na aktivistické prostředí, respektující pravidla „demokracie“, postrádající zřetelný světonázor nebo politickou strategii a utápějící se v subkulturách… je toho moc, co z dnešních „anarchistů“ dělá trpěné společenské kritiky a moralisty, podřizující se systému pomocí odmítání revoluční minulosti i revoluce jako principu a odmítání „násilí“…

Když si přečtete „Přicházející povstání“, tak zjistíte, že text představuje silnou negaci tohoto „mírného anarchismu v mezích zákona“, většinově typického i pro české prostředí. Jeho étos je zcela jiný.

Neguje princip subkultury hned první větou: „Ať se na to zadíváte z jakéhokoli úhlu, před současností nelze uniknout“. Slovy „Sféra politické reprezentace je uzavřená. Zleva i zprava je to stejná nicota…“ jakoby rezonovalo odmítání praxe i mnoha českých „anarchistů“ budovat si existenci, zajištěnou politickými kontakty a spojenectvím v levicovém stranickém establishmentu… Propaguje partyzánské bojové metody, slovy „Neexistuje nic jako mírumilovné povstání. Zbraně jsou nezbytné, ale jde o to učinit vše proto, aby jejich použití bylo zbytečné“ překračuje velké tabu současného „anarchismu“ a odkazuje na základní texty evropské tradice povstaleckého (insurekcionalistického) anarchismu.

Konec domestikovaného „anarchismu“?

Estabhlishmentu se po II. světové válce podařilo v podstatně v celé Evropě pacifikovat anarchistické hnutí do podoby „kontrainformační komunity“, kterou mají pevně v rukou zasloužilé aktivistické osobnosti, sedící na druhé (měkce polstrované) židli v médiích, akademické obci nebo nevládních organizacích. Jako takoví mají co ztratit a sami hledí na to, aby se anarchistické prostředí udržovalo v nemohoucím, nabalzamovaném stavu.

Aféra Devítky z Tarnacu je projevem, který tuto tradici výrazně porušuje. Ve chvíli, kdy mnozí anarchisté klečí před modlou postmoderních sociálních teorií a snaží se uměle relativizovat všechno, co by mohlo znamenat skutečný konflikt a boj, text „Přicházejícího povstání“ vrací anarchismus k jeho třídně-bojovým kořenům. Pokud má establishment z něčeho obavy, pak je to právě tento proces „znovuobjevování“ podstatného, který je podle citované francouzské vládní zprávy přítomen v řadě evropských zemí, i když mu vláda v duchu klasické demagogie říká „terorismus“.

Zdroje:
Stránky na obranu Devítky z Tarnacu: http://tarnac9.wordpress.com/
Materiál z blogu Jana Hanuše: http://2h.bloguje.cz/758459-povstani-prichazi.php