Alois Kolomazník

- prohlášení řeckých proletářů, okupujících budovu ASOEE (hlavní budova všeobecné odborové federace)
„První záblesky úsvitu přicházejí z nejhlubší temnoty“

Až do sobotní noci 6. prosince 2008 jsme si mohli říkat, že "jusqu' ici, tout va bien" („co není tady a teď mne netrápí“ - volně přeloženo) a sledovat, jak je stále více a více lidských životů vrháno na poušť kapitalistického systému. Poté nás přepadla krize a šílený koloběh destrukce zasáhl převážnou část mládeže napříč celou zemí. Nejdříve, jako již mnohokrát v historii, začaly promlouvat činy. Jako první promluvila policejní zbraň a krutým způsobem nám připomněla, že jakákoliv Autorita s nechutí pohlíží na fenomén zvaný život. Krev mladého člověka byla prolita, a v okamžiku nato se z Exarchie (čtvrť v Aténách - pozn. překladatele) rozšířil do centra metropole a dalších velkých měst nesmírný řev. Řev, rezonující v hluku rozbíjených výloh a hořících barikád, proměňující banky a obchody v zuřivý oblak dýmu s jediným poselstvím: ODPLATA.

O dva dny později vypadala vánočně vystrojená centra měst jako kdyby se stala centrem bombardování, zatímco krizí postižená ekonomika dostala další smrtící zásah hordami "hooligans", rabujícími obchody. "Varkízská smlouva byla porušena, jsme opět ve válce" (poválečná smouva mezi řeckou vládou a komunistickými partyzány - pozn. překladatele). Mluvíme zde o návratu třídního boje do popředí dějin, mluvíme o řešení ekonomické krize: našem řešení a pro nás. A teprve začínáme, tak vzhůru do toho.

Jsme součástí živoucí revolty proti každodenní smrti, uvalené na nás existujícími sociálními vztahy. Pomocí destruktivní síly, která v nás všech byla latentně obsažena, vedeme divoký útok na instituci soukromého vlastnictví. Okupujeme ulice, dýcháme svobodně i přes obrovská oblaka slzného plynu a útočíme na nejneopovrženíhodnější obraz sebe sama: obraz, na kterém jsme vykresleni jako otroci našich šéfů, jejichž nejextrémnější a nejodpudivější formou jsou policajti. Stavíme pevné barikády, odporující normalitě koloběhu produkce a distribuce. Za nynější situace nevidíme nic důležitějšího než zpevňování těchto barikád proti našemu třídnímu nepříteli. I když třeba nakonec pod tlakem (polo)státních přisluhovačů a dlouhodobé neudržitelnosti našich barikád ustoupíme, všichni moc dobře víme, že nic již nikdy nebude v našich životech stejné.

Stejně tak vnímáme sebe sama v historické souvislosti a jako součást procesu znovu-ustavování třídního aktéra, nesoucího roli hrobaře kapitalistického systému. Věříme, že proletariát nikdy nebyl třídou kvůli své pozici, ale naopak, že proletariát ustavuje sám sebe jako třídu na základě střetu s šéfy, nejdříve jedná a až později získává vědomí o svém jednání. Toto znovu-ustavování je prováděno skupinami lidí, které si uvědomují, že nemají žádnou kontrolu nad svými vlastními životy, skupinami, které byli či jsou odsouvány na samé dno společnosti a nyní se vydávají na nelehkou cestu směrem k sjednocení.

Námezdní práce je vždy založena na vydírání. V současnosti to platí ještě více v souvislosti s tím, jak roste množství pracujících, kteří jsou zaměstnáni na dočasných, náhodných a nejistých pozicích, které kapitál nutně potřebuje k reprodukci své dominance, avšak jejichž sociální význam je minimální. V těchto sektorech se tak třidní boje přesouvají od pokusů sebeorganizace produkce k všeobecnému blokování a sabotážím. Zárověň automatizace výroby a opuštění politiky plné zaměstnanosti vytvářejí obrovskou armádu nezaměstnaných proletářů, kteří jsou naháněni do mrazáků pracovní síly či nejistých zaměstnání, a nebo se z důvodů přežití zapojují do sítí černé ekonomiky.

Nezaměstnaní, pracující na krátkodobé a poloviční úvazky, studenti vysokých a středních škol, kteří jsou odsouzeni stát se budoucími otroky námezdní práce, přistěhovalci první a druhé generace, kteří každodenně zakouší marginalizaci a represi, celá tato pestrá škála lidí společně s kolektivy radikálních pracujících se stala jádrem prosincové povstalecké komunity, komunity sjednocené na základě odcizení a vykořisťování, které definují společnost námezdní práce. Připomeňme si také, že předvečer těchto svátečních dní byl oslaven právě těmi na ještě nižší pozici, těmi, kteří ztratili poslední radost ze života v žaláři jménem demokracie, vězni v řeckých veznicích (asi 5000 řeckých vězňů drželo v čase před vypuknutím nepokojů hladovku - pozn. překladatele).

Ti, kteří vlastní pouze svoji práci a investovali ji na trhu sociálního zabezpečení, pracující, žijící v naději, že jejich potomci snad získají možnost sociálního vzestupu a opustí pozice svých rodičů, bedlivě sledují jednání povstaleckých kolektivů a ačkoliv se do něj prozatím nezapojují, tak ani aktivně nekooperují s policejním aparátem na jeho potlačení. V důsledku nahrazení sociálního bezpečí policejní kontrolou a pod tlakem kolabujícího univerza maloburžoazních ideologií a statního sebevědomí, se pak velká část pracujících posouvá směrem k (sociálně významné) otázce morálního ospravedlnění tohoto povstání mladých, aniž
by však doposud připojili svoje síly do útoku proti tomuto vražednému světu.

Pracující pokračovali ve vláčení svých těl po tříměsíčních stále dokola se opakujících litaniích profesionálních odborářů, v smutném odborovém poraženectví, a to vše v situaci stupňující se agresivity třídního útlaku. Tyto dva světy se na ulicích potkaly v pondělí 8.12. a celá země se rozhořela. Svět odborářského poraženectví vyšel do ulic bránit svoje demokratická práva jako separovaných rolí občana, pracujícího, konzumenta, za právo demonstrovat bez toho aniž by byl někdo postřelen. Nedaleko od tohoto místa vyrazil do ulic jiný svět, svět třídní nenávisti, který nabral podobu malých, dobře orgnizovaných "gangů", zapalující, rozbíjející, rabující a hazející dlažební kostky na policejní vrahy. Ten první svět (přinejmenším tak jak to vyjádřili odboroví předáci) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10.12. (den generální stávky - pozn. překladatele) se pokusil demonstrovat tak, aby se vyhnul případné účasti této "lůzy".

Dilema, týkající se toho, k jakému táboru se na ulici přidat, tak bylo položeno: buď k demokratickému táboru bezpečí občana, a nebo k táboru solidárních bojů, agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého, útokem na barikádách.

Prosincové události roku 2008 v Řecku jsou jen další kapkou v řadě povstání, které se pomalu rozšiřují po celém kapitalistickém světě. V své dekadentní fázi, kapitalistická společnost nemá za cíl naplnit obsahem životy vykořisťovaných a není toho schopná ani skrze uspokojení jejich partikulárních zájmů. Jediné, co jí zbylo, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako "Hnutí - 68") se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: zatímco měl schopnost vytvořit obrovskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, byl zároveň nucen tuto možnost konzumního života neustále potlačovat (prostřednictvím snižování mezd). Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na Stadio Str., těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib konzumního ráje, zatímco je jim upřeno realizovat tyto touhy, nemělo jevit jako nějaké překvapení.

Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící zakouší každodenní realitu na vlastní kůži, a díky tomu dobře vědí, že jejich požadavky nemohou být vládnoucí třídou nikdy naplněny. Prvotní našeptávání ze strany levice o změně vlády a předčasných volbách bylo vystřídáno tichým zděšením a zoufalým pokusem uklidnit nekontrolovatelnou povstaleckou vlnu. Absence jakáhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) snahu o radikální rozvrácení a překonání existujících zbožních vztahů a vytvoření kvalitativně zcela nových.

Všechno se rodí a dospívá v násilí (boji) - nic tam však nekončí. Destruktivní násilí, rozpoutané v průběhu prosincových událostí, způsobilo zablokování kapitalistické normality v centru metropole, nutnou, ne však dostatečnou podmínku pro transformaci povstání v pokus o celkové sociální osvobození. Destabilizace kapitalistické společnosti není možná bez paralyzování ekonomiky - tj. bez narušení fungování center produkce a distribuce skrze sabotáže, okupace a stávky. Absence jakéhokoliv pozitivního a kreativního návrhu na jiné formy organizování sociálních vztahů byla - až do současnosti - zcela očividná. Nicméně, prosincové povstání musí být chápáno v historickém kontextu znovu-oživování procesu třídních bojů, které probíhají na mezinárodní úrovni.

Množství revolučních aktivit- přičemž mnohé z nich si udržely své základní formy v těch zemích, kde mu předcházely významné třídní konflikty - navrhují a v praxi pak realizují formy lidské komunity, které ruší a konstruktivně překonávají odcizené zbožní vztahy, např:

- okupovaní škol, školy mohou být používány jako centra shromažďování s cílem okupovat ulice a veřejný prostor obecně

- lidové vzdělávání organizované v rámci současného hnutí krátkodobě zaměstnaných a studentů v Itálii, vkládájící vzdělání do rukou nově vznikající komunity

- kolektivní přivlastňování supermarketů a knihkupectví, kolektivní život čerpající a rozvíjející se z této okupace jako sebenaplnění požadavků za svobodné jídlo, bydlení, vzdělávání

 - radikální zpochybňování vlastnických vztahů, kolektivní kooperace namísto individuálního zájmu ohledně zabraných produktů (a jejich případná redistribuce)

 - propojování sousedských shromáždění, zabývajících se lokálními náměty a takto předcházející společnost, kde rozhodnutí jsou dělána a vykonávána bez jakéhokoliv zásahu nějaké další oddělené moci (příkladem je mexická Oaxaca)

 - veřejná hromadná doprava zdarma, skupiny "déménages" ("přistěhovalců" -pozn. překladatele - napadající pracovní agentury a vyhazující jejích majetek na ulici), které se systematicky formovaly během anti-CPE protestů ve Francii (protesty proti vládním reformám - pozn. překladatele)

Tyto praktiky (a nepřeberné množství dalších, které se rodí z osobního a kolektivního vědomí) se mohou stát plodnýmí a obohacujícími silami negace, které pomohou, aby se skrze vřavu povstání začala rodit a nabývat tvarů svobodná komunistická společnost.

Uděláme cokoliv, co je v našich silách, abychom nemuseli opustit ulice a ukončit naše okupace, protože my nechceme jít domů. Je nám špatně a cítíme se nešťastnými z "realistické" představy, že dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu. Radujeme se z představy, že stojíme na počátku historického procesu znovu-oživování třídních bojů. A poté pokud to opravdu chceme, bojujeme za to a věříme tomu, může nám to ukázat cestu ven z této krize, cestu skrze revoluční bránu z tohoto systému.

Proletáři z okupované budovy ASOEE

Pozn.: 23. prosince byla okupace budovy ukončena

Originál textu v angličtině zde: http://libcom.org/library/greece-unrest-eyewitness-reports-18-december-2...