Když se v roce 1923 v Itálii definitivně moci chopila Národní fašistická strana v čele s Benitem Mussolinim, nezůstali anarchisté tváří v tvář nástupu totalitního režimu pasivní. Jejich odpor měl mnoho podob, včetně třech doložených pokusů o atentát na duceho.

11. září 1926 - Gino Lucceti

Nejzávažnější z nich se odehrál 11. září 1926. Jeho plánování začalo v kruhu italských antifašistů v jižní Francii, kteří ne všichni náleželi k anarchistům. Mussoliniho smrt byla mezi nimi chápána jako nezbytnost, otevírající možnost svržení fašistického režimu.

Klíčovou postavou byl anarchista Gino Lucceti, narozený v roce 1900 v tradiční anarchistické pevnosti v Carraře. Lucceti byl spíše individualistou, než anarchokomunistou jako většina jeho soudruhů. Na počátku 20. let v době masových okupací továren se účastnil mnoha bojů s fašisty. Během nich utrpěl střelné poranění hlavy, kvůli němuž musel být tajně převezen do Francie, kde mu tamější anarchistická komunita zprostředkovala léčbu. Zde se také dostal do kontaktu se soudruhy, s nimiž posléze naplánoval celou akci.

Gino Lucceti udržoval kontakty se soudruhy v Carraře a dvakrát je navštívil v rámci tajných misí. K třetímu setkání, na kterém byl plánován atentát, došlo v přísném utajení na palubě lodi, kotvící v livornském přístavu. Luccetiho pak na zpáteční cestě další anarchista Mazzuchelli doprovodil až za Janov. Lucceti krátce poté dorazil do Říma a spojil se se soudruhem Stefanem Vatteronim, který pracoval jako klempíř. Vatteroni disponoval klíčovým konspirativním kontaktem na sekretáře Mussoliniho knihovny, který byl jeho bývalým spolupracovníkem. Přes něj získal popis cesty, kterou Mussoliniho vůz měl vykonat 11. září. Vatteroni v procesu přípravy přinesl značné materiální oběti a prodal dokonce i pozemek v Avenze, náležející jeho matce, aby mohl operaci financovat. O plánu byl informován i známý italský anarchokomunista Errico Malatesta, který jej podpořil.

Vatteroni, zajišťující logistickou podporu, se spojil i s anarchistou Leandrem Soriem z Reggio Emilia, číšníkem v podniku, jehož majitel podporoval anarchisty a byl ochoten finančně podpořit operaci výměnou za to, že ho po jejím provedení anarchisté dostanou za hranice. Vatteroni to ale odmítl, protože v rámci skupiny, připravující atentát, se anarchisté dohodli, že pokud bude jeden z nich zatčen, přihlásí se ostatní, aby společně stanuli před soudem, což je spíše extrémní projev anarchistické solidarity a odhodlání. Členem skupiny byl také Gino Bibbi, další antifašista z Arenza, student techniky, který vyrobil použité bomby (později bojoval v řadách anarchistů během občanské války a revoluce ve Španělsku, kde mj. podnikal pokusy s dělostřeleckými raketami).

Lucceti se nakonec na začátku září 1926 vydal do Říma a 11. 9. byl připraven. Peníze na cestu mu půjčila jeho krajanka Lina Squassoni, která o ničem nevěděla. Lucceti čekal poblíž Porta Pia. Když se objevila pověstná limuzína Lancia, Lucceti na ní vrhl bombu typu SIDE, která zasáhla přední sklo a odrazila se na chodník, kde vybuchla ve vzdálenosti několika metrů od automobilu. V nastalém zmatku se Lucceti ukryl v průchodu domu 13 na Via Nomentana, kde ho ale nalezli a po krátkém zápase přemohli členové Mussoliniho ochranky. Nalezli u něj další bombu stejného typu, pistoli nabitou šesti dum-dum kulkami, napuštěnými kyselinou chlorovodíkovou a nakonec dýku.

Během tvrdých výslechů na policejním ředitelství Lucceti udal jméno Ermete Giovanni z Castelnuovo Garfagnana, což policii přivedlo na falešnou stopu. Nakonec ale byl přinucen udat své pravé jméno.

Po procesu byl v roce 1927 odsouzen na 30 let vězení. Leandro Sorio a Stefano Vatteroni byli odsouzeni na 20 let a 19 let a 9 měsíců. Vaterroni byl první tři roky držen na samotce. Lucetti byl převezen do žaláře Santo Stefano, kde strávil téměř 17 let, pak byl  přemístěn na ostrov Ischia, kde zemřel 15. září 1943. Podle některých druhů to bylo během amerického náletu.

Lucceti je pohřben v Carraře po boku známého soudruha  Giuseppe Pinelliho, který byl 15. 12. 1969 zavražděn milánskou policií ve známém incidentu, kdy „vypadl z okna“.

3. února 1931 – Michael Schirru

Třetího února 1931 byl v hotelovém pokoji v Římě zatčen americký anarchista Michael nebo Michele Schirru a převezen na policejní stanici v Trevi. Když měl být prohledán, vytáhl zbraň, vypálil na každého ze třech policistů v místnosti a pak se střelil do hlavy. Dva z policistů byli zraněni lehce, zatímco třetí a Schirru byli ve velice vážném stavu. Schirru musel být operován a nakonec přežil.

Policie mezitím zjistila, že si pronajal i sousedící hotelový pokoj v němž objevila dvě silné bomby. Shirru přiznal, že mu náležejí a jakmile bych schopen promluvit, prohlásil, že přijel do Říma s jediným účelem – zabít Benita Mussoliniho pomocí právě nalezených bomb.

Během vazby se snažil komunikovat se svojí manželkou a dvěma dětmi v New Yorku, což mu ale bylo znemožněno. Dne 27. března 1931 napsal svému otci, žijícímu ve Francii: „To je můj osmý dopis Tobě a dosud mi nepřišla odpověď. Napsal jsem rovněž několikrát Minnie a protože se mi od ní nedostalo odpovědi, věřím, že jí dopisy nebyly předány. Vše, co jsem obdržel, je text telegramu od Minnie, že se jí i dětem daří dobře a že dělá vše, co je v jejích silách, aby mi pomohla“.

Jeho manželka se ve skutečnosti snažila dosáhnout, aby americké ministerstvo zahraničí zasáhlo v jeho prospěch, což se samozřejmě nestalo. Spokojilo se s prohlášením italského velvyslanectví, že jejímu manželovi bude dopřán „spravedlivý proces“.

Soud se odehrál 28. května stejného roku. Zvláštnímu tribunálu, který nepřipouštěl nezávislé obhájce a svědky obhajoby, předsedal soudce Cristini. Schirru pouze zopakoval své prohlášení, že přijel zabít duceho. Následně byl odsouzen k smrti, což přijal mlčky. V půl třetí v noci následujícího dne byl probuzen a informován, že k popravě dojde za úsvitu. Napsal poslední dopis rodině, odmítl kněze a byl převezen do pevnosti Braschi, kde byl pouhých osm a půl hodiny po vynesení rozsudku zastřelen 24člennou popravčí četou.

Jeho poprava byla jednoznačně politicky motivována. Podle tehdejšího zákonů se trest smrti vztahoval pouze na vraždu krále, korunního prince nebo Mussoliniho.

4. června 1932 - Angelo Pellegrino Sbardellotto

Angelo Pellegrino Sbardellotto se narodil 1. 8. 1907 jako páté z jedenácti dětí v tradiční katolické chudé rodině ve vesnici Vella v oblasti Val Belluna. Stejně jako většina jejích obyvatel emigroval, stalo se tak v říjnu 1924 a se svým bratrem odešel do Francie, později do Lucemburska a nakonec zakotvil v Belgii. Zde pracoval jako horník a strojník. Podle svého bratra již jako mladý sympatizoval se socialistickými idejemi a šokovala ho fašistická vražda socialisty Edoarda Mattia 1. 5. 1922 v Belgii. Mladý Angelo se postupně pod vlivem anarchistických knih a časopisů a kontaktů s dalšími přistěhovalci a dělníky přidal k anarchismu.

V roce 1928 odpověděl kvůli svému anarchistickému a antifašistickému přesvědčení negativně na dopis své matky, vyzývající ho k návratu domů. Jeho matka požádala o pomoc místního kněze a byl to on nebo ředitel místní školy, kdo jí pomohl sepsat její dopis, kdo Angela udal fašistickým úřadům. Angelo byl následně zařazen na seznam 270 „nejnebezpečnějších“ italských antifašistů, žijících v Belgii.

V roce 1929 pracoval jako horník v uhelných dolech a přidal se k anarchistické skupině v Liege. Společně s Mariem Zazzim byl aktivní v událostech, které v Belgii způsobily vyhlášení generální stávky jako projev solidarity s falešně obviněnými italsko-americkými anarchisty Saccem a Vanzettim. Odebíral řadu anarchistických časopisů, mimo jiné i L'Adunata dei Refrattari, což byl nejdéle vydávaný italský anarchistický časopis v USA, který vycházel v letech 1922-1971. Sbardellotto se vyhýbal vojenské službě, policie ho přidala na seznam hledaných (původně jako komunistu) a od roku 1929 byl sledován italskou tajnou službou.

Atentát na Mussoliniho začal plánovat zřejmě na počátku 30. let. V dopise, datovaném 27. dubna 1932 píše: „Nemám na výběr. Svobodu lze získat jen zničením tyranie. Pokud chceme vybudovat nový řád, v němž všichni mohou užívat plodů své práce a svobodně vyjadřovat své myšlenky, musíme dnes zničit veškerou nespravedlnost, která to činí nemožným“.

Čtvrtého června 1932 byl možná náhodou na římském Piazza Venezia zastaven a prohledán policií. Byl u něj nalezen švýcarský pas, dvě bomby a pistole. Poté, co se dobrovolně doznal, že do Itálie tajně vstoupil, aby pomstil Michaela Schirru a zabil Benita Mussoliniho, byl brutálně vyslýchán a patrně mučen.

Fašistický tisk zahájil pomlouvačnou kampaň a zrychlený soudní proces se konal ve dnech 11. - 13. června. Jednání mělo obvyklý charakter frašky a novináři o něm šířili urážky typu že vyhlíží „surově a podivně“ a má ustupující nízké čelo. Konečný verdikt vynesl 16. června Zvláštní tribunál během pouhých dvou hodin a rozsudkem byl trest smrti.

Sbardellotto odmítl na radu právníků požádat o milost a prohlásil, že lituje pouze toho, že se mu nepodařilo provést atentát na duceho. V 5:45 ráno 17. června 1932 byl tedy ve fortu Bretta postaven před popravčí četu. Odmítl kněze a jeho posledními slovy bylo zvolání „Ať žije anarchie!“.

V roce 1938 Mussoliniho životopisec Yvon De Begnac napsal, že duce byl připraven udělit milost Schirrovi a Sbardellottovi, pokud by o ni požádali. To se však nestalo. Hněv režimu proti Sbardellottovi se projevil i v tom, že místo uložení jeho těla nikdy nebylo zveřejněno.

Zdroje:
http://libcom.org/history/1931-michael-schirru-attempted-assassination-m...
http://libcom.org/history/articles/1900-1943-gino-lucetti
http://libcom.org/history/articles/mussolini-assassination-attempt-1926
http://libcom.org/history/sbardellotto-angelo-pellegrino-1907-1932