V jedné scéně molotovovy koktejly začaly uprostřed noci pršet na policejní stanici a záblesky jejich vzplanutí osvětlily jinak potemnělou ulici. V další scéně rozhněvaní protestující zapálí státní vánoční stromek. Současné nepokoje v Řecku se odehrávají pod znamením ohně, zažehnutého policejní vraždou mladíka v Athénách před několika týdny. Za pyrotechnickými efekty se nicméně skrývá poněkud odlišný zážeh, to co začalo jako soustředěný vztek na policii nabralo rozměr sociálního povstání, překročilo akce „násilnické menšiny“ a zapojilo velké množství mladých lidí. Toto rozmáhající se hnutí má nepochybně některé specificky řecké vlastnosti, ale přitáhlo na sebe pozornost i jinde. Francouzská vláda vyjádřila obavy z toho, že by se „nákaza“ mohla rozšířit mezi mladé v jejich zemi. Zašla tak daleko, že stáhla plán reformy francouzského středního školství a jako důvod zmínila strach z možné reakce v řeckém stylu. Došlo k solidárním protestům v mnoha zemích, včetně exemplárních akcí tureckých anarchistů, projevujících sympatie se svými řeckými protějšky.

Pokud by se reakce na policejní zabití omezila na potyčky mezi policajty a anarchisty, pak se řecké události doslova vyhořely během několika málo dnů. Na současné situaci je zajímavé právě to, že vyrostla v něco většího, rozšířila se z pouličních střetů až do okupací středních škol a univerzit a ukázala nejen bojovnost, ale i smysl pro iniciativu a představivost, jako v dramatickém obsazení televizních a radiových stanic protestujícími, kteří převzali kontrolu nad mikrofony a kamerami. Diváci celostátního kanálu NET se 16. prosince stali svědky přerušení projevu předsedy vlády vstupem z televizního studia, na kterém protestující drželi transparent s nápisem „Přestaňte sledovat televizi, vyjděte do ulic“. Následujícího dne protestující rozvinuli velké transparenty na Parthenonu a proměnili turistickou atrakci na fórum, z nějž vyzvali k celoevropské solidaritě 18. prosince. Toho samého dne si protestující v Athénách  připevnili na šaty velké čárové kódy, aby symbolizovaly jejich odmítnutí být nahlíženi jako objekty, jako zboží. Všechna tato gesta byla nejen poetická, ale i k věci a ukazovala původnost hnutí.

Jak se na konci prvního týdne srážek policejní protiútok proměnil do širší ofenzívy, revoluční menšina v srdci povstání – kterou se řecká vláda a média snaží izolovat a obviňovat jako „zločince“ - zjistila, že její protistátní a protikapitalistické poselství začalo rezonovat v celé jedné generaci, jejíž ekonomické vyhlídky jsou skutečně ubohé. Navíc, jak se zapojili další lidé, hlavně, ale nikoli výlučně studenti, povstání již „nenáleželo“ anarchistům, kteří stejně nic takového netvrdili. Výrazy, ještě před několika týdny považované za extrémní, nyní vstoupily do širšího veřejného diskurzu, v němž se mohlo vyjádřit celé množství hlasů. Uprostřed této polyfonie byla na ulicích a v okupovaných budovách praktikována svého druhu dialektika, což je původní řecké slovo, znamenající hádku nebo rozhovor. Povstání také přestalo být čistě řeckou záležitostí, když se do boje přidal značný počet mladých přistěhovalců, majících dlouhou historii stížností na policii. Je významné, že 17. prosince skupina „povstaleckých pracujících“ okupovala ústředí hlavní řecké odborové konfederace. Bylo vydáno prohlášení, mimo jiné prohlašující, že cílem obsazení odborářské budovy je:

„Otevřít tento prostor poprvé jako pokračování sociálního otevření prostoru, vytvořeného povstáním – prostor, který byl postaven z našeho a z nějž jsme byli vyloučeni... Musíme mít vlastní hlas, mít se kde scházet, hovořit, rozhodovat se a jednat. Přímý útok odrazíme. Vytvoření kolektivního odporu zdola je jedinou cestou“. (Komuniké Všeobecného shromáždění povstaleckých pracujících, Athény, 17. prosince 2008).

Proti povstání se sešikovaly síly řeckého státu, kterým na některých místech stojí po boku fašističtí násilníci z organizace Zlatý úsvit. V protipovstalecké operaci přijaly svoji roli také politické strany, včetně stalinistů z KKE (Komunistická strana Řecka), která vydala prohlášení plná odporných pomluv, namířených proti lidem, bojujícím v ulicích. Obratněji se k věci postavila „nová levice“ v podobě strany SYRIZA (Koalice pro levici a pokrok) a vyjadřovala kritickou podporu protestnímu hnutí, tak aby byla schopna kooptovat nespokojenost pro své vlastní volební cíle.

Pokud by se řecké okupační hnutí rozšířilo, pak by se tato vzpoura mohla stát nejvýznamnější revoltou v Evropě za posledních 20. let a přerůst dokonce i protestní vlny, které jsme například viděli ve Francii v nedávných letech. Co řecké povstání činí zvláště zajímavé, je jeho plynoucí, proměnlivý charakter. Je to zčásti povstání, zčásti protestní hnutí, zčásti okupační hnutí, aniž by bylo nazýváno nějakým z těchto termínů. Toto povstání se ale rozvine pouze v rozměru, v jakém bude schopno rozevřít a prohloubit ono „sociální otevření prostoru“, na které odkazuje dříve citované prohlášení a stát se tak skutečně masovou záležitostí a nikoli pouze věcí radikalizované mládeže. Existují známky, že to je možné, ale dojde k tomu pouze tehdy, když se vzpoura posune od čisté negace až k ujištění se, od nezbytného a militantního NE až k odvážnému a vizionářskému ANO. Pokud k tomu nedojde, hnutí sestoupí do podoby předpovídatelného, i když zajímavého, pouličního divadla. Jedno z nejpopulárnějších hesel vzpoury, nasprejované na zdi v angličtině, bylo „No Control“. Můžeme zaslechnout ozvěnu punkového „No Future“ nebo také vzdálenější ozvěnu nejradikálnějších španělských anarchistů, kteří se hrdě označovali jako los incontrolados (neovladatelní). Rozdíl v obou významech je klíčový: buď hnutí povede k sebeorganizaci, předjímání nových sociálních výtahů, jako v případě Španělské revoluce, nebo skončí v nějakém druhu nihilismu.

Řečtí povstalci zaútočili jak na kapitál, tak na stát a ukázali, že to jsou dvě strany jedné mince, měny, jejímiž vlastnostmi jsou hierarchie, vyloučení a vykořisťování. Nechtějí novou vládu, ale novou společnosti. Jejich vzpoura rovněž byla příhodným připomenutím ,že radikální transformace světa nezáleží na působení nějakých neuchopitelných „historických zákonů“. Kromě nezbytných objektivních podmínek rovněž vyžaduje rozhodnost velkého počtu lidí přejít do útoku, projevit se a změnit věci.

V byzantské době byl Řecký oheň ničivá zbraň, namíchaná z prvků, jejichž přesné složení bylo přísně střežené tajemství. Současné povstání v Řecku představuje úplně jiný druh ohně, takový, jehož palivem jsou životní podmínky, přítomné všude okolo nás. Jeho žár již propálil díry do opony, zakrývající zmenšující se možnosti a zhoršující sociální podmínky. Namísto rezignace a fatalismu nabízí jiné volby a vrhá na svět jiné světlo.

Napodobování je sice nejupřímnější forma lichotky, ale na konci je pouze tím, čím je: napodobováním. Snažit se slepě zopakovat řecký scénář někde jinde je odsouzeno k zániku. Například služební předpisy policie v našich zemích nezahrnují tolik tolerance k molotovovým koktejlům, ve Spojených státech by policie velice pravděpodobně začala střílet a neexistují rovněž oblasti, do kterých policie na základě zvyku nemá přístup – například univerzity.

Napodobit ducha řeckého povstání si vyžaduje málo, ale přitom hodně: troufalost a důraz, ale rovněž tvořivost a inteligenci.

Původní text zde.