Michal Horváth

Nedávná situace v Janově poukázala na mizérií vztahů v lokalitách, kam kapitál odkládá nepotřebnou pracovní sílu, kdy následné rozpory v jejich řadách, v zónách chudoby, využívají neonacisté. Zatímco konkrétní ,,anarchistické“ kolektivy a organizace používající radikální frazeologii se nás, lidi najímaných k práci – proletariát, snaží v této situaci získat pro obranu jedné formy kapitalismu oproti druhé i přesto, že někteří členové z těchto organizací (viz ČSAF-Severní Čechy) zároveň vydaly leták vyzývající k boji proti kapitalismu, kde současně svérázně hovoří o boji proti zločinnosti.

AFA v teorii kritizovala stát a kapitalismus, ale v praktické politice vyzývá k obraně liberálního kapitalismu, pokud možno s ,,lidskou tváří“, před kapitalismem fašistickým a pro podporu své politiky pořádá spektakulární akci pro média dne 13.12. v Praze, která ji možná přinese pár nových sympatizantů nebo členů. Demokraté z ČSAF a redakce A-kontry vydali výzvu k podpoře antifašistické politiky a tím pádem i k obraně jedné podoby kapitalismu proti druhé. Odpověď na otázku, jak nás jako třídu, posouvá demonstrace AFA blíže k revoluci nebo jak přispěje tato akce ke zformování třídy, coby autonomně
jednajícího aktéra, si kvůli své demokratičnosti tyto organizace nezodpověděli. Degenerace původně třídně militantních, revolučních, případně radikálních kolektivů je častým jevem v období nízké intenzity třídních bojů jdoucí ruku v ruce s pevnou hegemonií buržoazie. Nepříznivé okolnosti však  z vykonávání konzervativní politiky nikoho neomlouvají. Absence snahy si zodpovědět otázky, v jaké situaci se nacházíme a kam nyní směřujeme, často vede k aktivitám vykonávaným zcela naslepo.

Cílem revolučních anarchistů a komunistů je mimo jiné přispět k obratu proletářů, oponujících fašistickým útokům nebo čelící důsledkům chudoby a vyloučení, proti skutečným příčinám těchto problémů, a to k následnému útoku třídy proti všem podobám státu a kapitálu. A proto musí odmítnout všechny podoby kapitalismu a všechny jeho snahy o sebezachování včetně antifašismu!

Následující text je příspěvkem do širší diskuse usilující o zformulování postojů revoluční politiky ve vztahu k antifašismu a jak doufám, přispěje k hledání strategií mimo něj. To nevylučuje mít snahu o určitý přehled o kontra-revolučních silách, kdy fašismus je jen jednou z nich, ze strany revolučních menšin a stavět se jako třída proti hrozbě fašismu. Avšak, aby třída neopustila možnost skoncovat s diktátem směnné hodnoty, bude muset všem formám kapitálu, včetně fašismu, čelit mimo antifašistické organizování, a tedy nevytvářet z obrany před fašismem samostatné politické hnutí – antifašismus. Kritické zhodnocení antifašismu vztažené na reálie liberálního kapitalismu, v podobě návrhu 19. tezí, najdete níže. Teze jsou mimo jiné výsledkem diskusí se soudruhy, jejichž perspektivy a postřehů si velmi vážím a touto cestu jim chci poděkovat.

Několik slov k fašismu

Národní identita je jen prohloubením třídně-smírčího konceptu občanství. Vládnoucí třída nás označuje za individualizované jedince, kteří prý v konkurenci mezi sebou mají stejné možnosti uspět, a současně dodává, že nás pojí něco hlubšího a tím je příslušnost k národu, k národní kultuře a hodnotám, to znamená loajalita ke státu a třídní společnosti uvnitř něj. Vykonstruovaný národ je ohraničen územím státu a standardizovaným jazykem vyučovaný v unifikovaném školském systému a následně používaným v médiích, které rovněž zabraňují jeho rozpadu do mnoha dialektů, uvnitř tohoto státu. Tržní principy udržované vládnoucí třídou však neznají hranic a tento nástroj soudržnosti, který vytvořila vládnoucí třída k udržení své nadvlády, rozbourávají a národní identitu ohrožují. Ti, u kterých nabyla identifikace s mýtem národnosti většího významu, pak při tomto ohrožení zpětně reagují její obranou – nacionalismem nebo jeho vyhraněnější formou, fašismem.

Fašismus nabízí systému se odcizujícím, frustrovaným, naštvaným avšak nacionalismem ovlivněným proletářům, kteří v práci nebo ve škole musí ,,mlčet a dělat“ nebo se ,,učit“, seberealizaci a militarizované dobrodružství  v podobě ,,mýtu bojovníka“, který v šedi každodenní rutiny vykonává velkolepé věci a obětuje se pro velké myšlenky – obrození národa; drobným podnikatelům údajnou ochranu před nadnárodními oligopoly; střední vrstvě dosavadní životní standard; pracujícím identifikujícím se s odcizenou prací zaměstnanost; lidem žijícím v poddajnosti a autoritářským osobnostem domnělou moc a pořádek a vrcholné buržoazii kompromis vedoucí z krize liberálního kapitalismu. Fašismus se údajně snaží dostat pod kontrolu logiku tržních vztahů, která rozvrací  společenské hodnoty a vazby, avšak reálně chce za pomoci hrubé státní síly a kontroly sjednotit protikladnou třídní společnost a tedy i začlenit proletariát,  do kapitalistického systému, přičemž by se elity fašistického hnutí staly součástí vládnoucí třídy a nahradily její politickou část. Jakýkoli autonomní projev proletariátu by byl ve fašismu tvrdě umlčen. Fašismus zrozený na ulici je odcizenou reakcí na existenci kapitalismu a národního státu, stejně jako jejich hnilobným produktem!

Antifašismus - občanská iniciativa za lepší kapitalismus bez fašistů

1. Liberální kapitalismus a národní stát neustále v různé míře vytváří svoji fašistickou opozici a antifašismus jí pouze brzdí, redukuje nebo na krátký čas eliminuje, přičemž míra úspěchu antifašismu závisí více na obecných podmínkách systému než na aktivistickém nasazení antifašistů/ek. Antifašismus však nikdy problém fašismu nemůže vyřešit.

2. Antifašismus chápe fašismus jako dílčí problém, a proto vždy proti němu organizuje užší či širší, nesourodou opozici a někdy i všechny společenské síly ochotné mu čelit, tj. má stejný charakter jako všechny ostatní aktivity a organizace zacílené na jeden problém – je mezitřídní ve smyslu jednotné fronty občanů, v liberálním kapitalismu ,,demokratický“, a proto v praxi nenapadá základní principy stávajícího systému z důvodu protikladných zájmů zúčastněných.

3. Obsah antifašistických sdělení, jakými jsou svolávací plakáty, informační letáky a někdy i projevy na antifašistických kontra-demonstracích, jsou vágní kvůli tomu, aby přilákaly širší část společenské opozice proti fašismu a tedy i nesourodou opozici. V důsledku toho se tato opozice občanů liší v pojetí fašismu, v chápání jeho příčin, v následně rozdílných politických řešeních a antifašismus je často doprovázen vnitřním pnutím ohledně použití strategií vůči fašismu. Obsah všech sdělení, jenž se ke konkrétní protiakci vážou, odráží povětšinou míru společné shody zúčastněných aktérů, a proto jsou sdělení často vágní a velmi obecná, kdy moralistické tvrzení ,,fašisté jsou zlí“ je jen výsledkem této povrchní politiky.

4. Antifašismus, někdy za doprovodu teoretické kritiky státu a kapitalismu, nabízí jen praktickou obranu, tedy obranu stávajícího systému - liberálního kapitalismu před kapitalismem fašistickým. Pouze prakticky chce, aby se kapitalismus zřekl jedné ze svých brutálnějších podob, přičemž antifašismus usiluje v praktické politice maximálně o demokraticky sociální kapitalismus, kdy je tento požadavek důsledkem jeho levicového étosu. Obecně chrání základní principy kapitalistického systému před jemu v základě podobnou avšak politicky odlišnou verzí systému.

5. Antifašismus ve svém obviňování státní politiky liberálního kapitalismu z fašismu směšuje dva fenomény: “fašismus” v pravém slova smyslu a evoluci kapitálu a státu k totalitarismu, tzn. k nárůstu kontroly a dohledu. Činí tak příčinu fašismu a totalitarismu nesrozumitelnou a proletariát tak vede k obraně toho, proti čemu se snaží bojovat. Za pomoci fašistického obětního beránka se tak oživuje poptávka po demokracii. Demokracie, pojímána jako prvek socialismu, prvek přítomný již v naší společnosti, vede ke ztotožňování socialismu (nebo anarchismu) s totální demokracií. Boj za socialismus se pak sestává z postupného vydobývání si větších demokratických práv v rámci kapitalismu. Socialismus je ztotožňován s totální demokracií a kapitalismus s růstem fašismu, protiklad proletariát/kapitál, komunismus/námezdní práce, proletariát/stát se odsouvá bokem ve prospěch protikladu “demokracie”/“fašismus” prezentovaného jako jádro radikální perspektivy. Antifašismus je formou dělnického reformismu, tak i reformismem ,,lidumilných“ kapitalistů, kdy obě strany usilují o buržoazní ideál kapitalismu s lidskou tváří, který je však neustále zrazován kapitálem.

6. Předpokladem antifašistické mobilizace proletariátu je to, že se ho podařilo přesvědčit o výjimečnosti fašistické hrozby oproti ostatním hrozbám, které dopadají na třídu, tj. že je největším ,,zlem“ mezi zly. Proletariát se pak obrany před fašismem účastní proto, že nechce ještě  horší variantu mizérie, kterou zažívá dnes.

7. Ti komunisté a anarchisté, kteří mobilizují prostou (občanskou) opozici proti fašismu a nikoli třídu na obranu proti všem podobám kapitalismu, včetně fašismu, pak sami vyměňují svoji politiku za masovou podporu nebo účast nesourodých oponentů  na konkrétní monotématické aktivitě proti fašismu, tedy za antifašismus.

8. Reakce na negativa antifašismu v podobě koncepce revolučního antifašismu je chybná, stejně jako další reakce v podobě pouhého zpozitivnění dílčího aktivismu, např. přeměna odborářství na revoluční syndikalismus. Revoluční antifašismus nenapadá obsah antifašismu jako celek, ale snaží se opravit jeho údajná slabá místa v podobě jeho radikalizace, tím však zůstává na pozici antifašismu se všemi jeho problémy. Antifašismus je ze své podstaty kontrarevoluční a není určen k útoku na stát a kapitál.

9. V organizování konkrétní protiakce jsou nuceni se ,,revoluční antifašisté“ obracet na ostatní antifašistické síly, a proto je nakonec revoluční menšina loajální svému revolučně-politickému programu své organizace přehlasována nebo v opačném případě hrají revoluční antifašisté v obecných antifašistických aktivitách marginální roli a svoji politikou oslovují jen malý okruh sympatizantů. Případná kritičnost radikální nebo revoluční frakce, v rámci demokratického a mezitřídního organizování se proti fašismu, vůči ,,krátkodobé reformistické“ politice je mnohdy pojímána jako nemístné zdržování a sabotáž ,,dobře“ míněné snahy o bezprostřední odražení útoků fašistů (krátkodobý cíl) tedy jako něco, co kazí práci ostatních. Takovéto přesvědčení u některých, politicky konzervativnějších, členů může vyústit i do agresivních a násilných výpadů vůči radikálnějším členům.

10. V důsledku pak revoluční antifašisté matou proletariát svým nejednoznačným zaměřením, protože na jedné straně vykonávají antifašistické a nerevoluční aktivity a na druhé straně hlásají revoluční, třídní a antikapitalistickou politiku. Udržují iluzi, že lze spojit kontra-revoluční antifašismus s revolučním jednáním. Podobně činí i ti proletáři, jejichž loajalita je schizofrenně rozdělena mezi mylně pojatý odpor proti fašismu v podobě antifašismu a mezi organizování pro revolučních politických aktivit jakými jsou přednášky, diskuse přímé akce, atd. Namísto toho, aby pojímali svůj odpor proti fašismu, jako obecný třídní odpor proti všem formám státu a kapitálu.

11. Revoluční politika komunistů/anarchistů, kteří na konkrétních antifašistických akcích spoluparticipují, je vždy rozmělněna v případě, že je formulována společná politika antifašistické fronty. Komunisté/anarchisté vykonávající antifašistické aktivity jsou pak v praxi pouhými antifašisty, ať už se nazývají jakkoli. Míra kompromisů se však může lišit, například když každá zúčastněná strana přednese svůj vlastní projev nebo má svůj vlastní infostánek v rámci konkrétní antifašistické aktivity, např. demonstrace. Rovněž se svým obsahem mohou lišit radikálnější projevy AFA v jejích pravidelných tiskovinách od umírněnějších sdělení, které vytvořila ke konkrétní akci a k náboru nových členů. Výstupy antifašismu se mohou zradikalizovat nebo je dopřáno projevit se radikální frakci v rámci antifašismu v době sociálního konfliktu či otřesu.

12. Revoluční, podobně jako radikální, antifašismus neustále čelí frakčnímu pnutí uvnitř organizace, kdy značná část organizace usiluje o získání širší podpory nebo masovější členské základny (krátkodobý cíl), která by měla v budoucnosti provést revoluci, pozitivně přispět k revoluci, ,,osvobození“ nebo definitivně zničit fašismus, či ho alespoň na dlouhou dobu dostat z veřejného prostoru (dlouhodobý cíl), a proto přizpůsobují obsah i formu svých výstupů a některá témata raději zasouvají pod koberec, aby nepřišli o potenciální členy a sympatizanty. Při takovémto upuštění od revolučních či radikálnějších cílů se však stále chápou a prezentují jako revoluční subjekt nebo nositeli radikální alternativy – zaměňují formální existenci za obsah.

13. Případná snaha revolučních antifašistů získat pro revoluční politiku nové členy skrze jejich zapojení do revolučně antifašistických aktivit má chabé výsledky, pro něž nemá smysl udržovat tento konstrukt. Většina nových členů přichází do organizace především za účelem antifašistických aktivit, a proto nemá o revoluční politiku zájem. Část nově příchozích si sice osvojí v teoretické rovině ideály revoluční politiky, ale v praxi se bude věnovat antifašismu, přičemž revoluční politiku začne prakticky realizovat jen velmi malá část, kterou by patrně dokázala stejně oslovit revoluční organizace, pro kterou je fašismus jednou z podob kapitálu. Namísto toho revoluční antifašismus jen kontraproduktivně odvádí pozornost od skutečné revoluční politiky k antifašismu.

14. Militantní připravenost revolučních militantů/ek nabytá v podobě antifašistického pouličního boje se nestává obecnou militantní připraveností pro následný revoluční boj, protože je vedena za jiným než revolučním účelem. Antifašistický boj tzv. komunistů/anarchistů vedený za účelem získání veřejného prostoru pro jejich následnou politickou činnost k rozvoji anarchistického-komunistického hnutí nepřispívá, protože  antifašismus je vždy cíl sám o sobě, kdy po úbytku fašistů z veřejného prostoru žádné následné politické aktivity tito antifašisté, tzv. anarchisté/komunisté, nerealizují. Nerealizovali je ani do té doby. V případě krátkodobé eliminace fašistů se antifašistická skupina rozpadá nebo dojde k útlumu její činnosti a to bez návazných pro revolučních aktivit.

15. Antifašismus, stejně jako jiné monotématické aktivity, nemůže překročit svůj rámec, protože má tendenci rozrůstání svých aktivit do šířky (kvantitativní rozšíření) a nikoli tendenci kvalitativně překračovat své hranice k vykonávání revoluční politiky. V duchu monotématického aktivismu vždy uslyšíme ,,realistický“ argument, že nejprve je třeba napsat, zorganizovat, dodělat činnost na konkrétní antifašistické aktivitě/projektu (krátkodobý cíl) a až budeme mít více prostředků, členů, kdoví co ještě, tak je možné se věnovat jiným aktivitám, například těm revolučním (dlouhodobý cíl). Antifašismus se může částečně rozšiřovat o další témata, např. feminismus, boj proti bolševismu, ale neučiní kvalitativní obrat do revoluční organizace, jejíž obecná politika by řešila současně nejen problém fašismu, genderové nerovnosti a bolševismu.

16. Mnozí antifašisté/ky často chápou budování permanentního antifašistického politického hnutí jako krátkodobou sebeorganizaci za účelem odražení bezprostřední hrozby fašismu, který však liberální kapitalismus a národní stát neustále vytváří. A tak někteří antifašisté/ky ve svém aktivismu setrvávají i desítky let, přičemž podílení se na nejrůznějších krátkodobých aktivitách a projektech jim umožňuje seberealizaci v podobě viditelné dokončené práce, údajných kroků vpřed, a tím i uspokojení ega s pocitem, že vykonali něco prospěšného.

17. Antifašismus umožňuje bývalým revolucionářům a militantním proletářům/kám v nerevoluční době nebo v době nízké intenzity třídních bojů snadné nalezení předmětu zájmu a aktivit, a tím je boj za ,,svobodu“ tady a teď. Příslušníkům středních vrstev a buržoazii umožňuje bojovat proti jedné formě kapitalismu(fašismu) způsobem, kdy nemusí zpochybňovat nabývání svého životního standardu, ani je o něj nepřipravuje, a nemusí zpochybňovat svoji roli v reprodukci kapitálu. Sociálně demokratické  části proletariátu nabízí antifašismus absenci aktivního zpochybňování svého postavení coby pouhé pracovní síly, ponechává pracujícímu identifikaci s jeho vykonáváním odcizené práce v dělbě práce a dosavadním životní styl, např. jsem hrdý, že jsem z dělnické třídy – je častý postoj v subkulturách ovlivněných dělnickým étosem. Současně se soc. demokratičtí pracující brání tomu, aby se jejich postavení pracujících nezhoršilo. Antifašismus je pro ty, kteří nechtějí prakticky vzít útokem principy na nichž kapitál funguje.

18. Antifašismus, často zaujímající levicovou pozici, organizuje ve svých řadách jednotné fronty i tzv. komunistické a anarchistické organizace, pokud ony o to mají zájem. Antifašismus je však především základnou pro rozvoj sociálně demokratické negace komunismu.

19. Jednání třídy namířená, jak proti fašistům, tak i dalším přívržencům kapitalismu, nemusí být svým obsahem antifašistická, i když se za antifašistické sami pokládají. Někteří antifašisté se v konkrétním momentě mohou obrátit proti statu quo z třídní či revoluční pozice v případě, že u nich převáží třídní loajalita nad loajalitou k antifašismu. Na druhé straně mohou nejrůznější revoluční, anarchistické, dělnické organizace vykonávat antifašistickou politiku. Komunistická kritika je kritikou obsahu a jedním z cílů komunistů/ek je demaskování antifašistické politiky, ať už se nazývá jakkoli a má jakoukoliv formu.

AFA nám říká: Stát a kapitalismus je špatný...neorganizujte se k útoku proti státu a kapitalismu, ale k obraně před fašismem – organizujte se antifašisticky.