Bylo by patetické, nazvat úvahu, která krystalizovala tento týden, nějakou parafrází na Kropotkinův text „Mladým lidem“, nebo tuto klasiku alespoň citovat. Více než patnáctiletá zkušenost v anarchistickém hnutí mě naučila, že apelovat a deklarovat nemá příliš smyslu. Možná bude lepší projít si cestu této úvahy pěkně od začátku. Vybíral jsem jednoho dne svůj PO BOX, který kdysi sloužil organizaci, do kterého ze zvyku nebo nepozornosti stále dochází řada zahraničních anarchistických a anarchosyndikalistických časopisů.

Stejného dne jsem také po dlouhé době prošel řadu anarchistických webových stránek, na kterých jsem byl dříve častým hostem, zpracovával jejich informace, překládal je a zpřístupňoval na bývalém webu organizace www.anarchismus.org. Všechny měly něco společného a s nimi to sdílel i onen časopis, který dorazil a sdílí to s nimi i všechny poslední články na českých „reprezentativních“ webech, které se hlásí k anarchisu.

Nekonečná a pro kohokoli zkušenějšího depresivní snaha poučovat, přinášet osvětu, dokumentovat zločiny kapitalismu a státu, ilustrovat na množství příkladů chudobu, války, finanční spekulace, hlad... a nenabízet žádné řešení. Hlad na Haiti kvůli tomu, že liberalizace zničila lokální producenty rýže, „socializace“ miliardových ztrát bankovních domů z finanční krize (a „privatizace“ jejich zisků ve prospěch majitelů), nekonečná válka v Iráku a Afghánistánu... to vše jsou mnohokrát obehraná dějství stále stejné hry.

Mnohokrát obehraná je i reakce na straně anarchistů. Tedy toho, v co se proměnilo anarchistické hnutí, kdysi společenský revoluční činitel. Dnes funguje jako takvazná „kontrainformační“ komunita, jako shluk lidí, soustřeďujících se okolo webových stránek a časopisů, okolo „profesionálů“, kteří mají tyto projekty pod kontrolou. Tato komunita přináší ostatním sofistikovanou verzi morálního pobouření nad zločiny systému, občas v esejistické podobě, občas hůře či lépe rešeršovanou.

I když tahle činnost vyhlíží na první pohled „úctyhodně“ anarchisticky a její zpochybňování je pro většinu lidí, které se dnes hlásí k anarchismu, nesrozumitelné – je to jen další dějství stejného modelu, stejné pošetilosti a projev stejných chyb, které se odehrály v našem prostředí již několikrát.

Pouhé pobouření a kvalifikovaný odsudek jednak naprosto nepostačuje a zadruhé to znamená uchopení problému ze špatného konce. Často je to projev demokratických iluzí o tom, že revoluce je podmíněna „přesvědčením“ nějaké mytické „většiny“ o správnosti našich principů.

Po určité době je to hrozně únavné, monotónní a ... depresivní.

Utápíme se v milionech „osvícených“ slov, donekonečně dokazujeme (komu?) že víme to, co v možná nikoli tak sofistikované podobě ví každý, kdo na vlastní kůži pocítí tvrdou realitu státu a kapitalismu. Jako pracující třída a obecně utlačovaní víme velmi dobře, o čem je tenhle svět, jenže v tuhle chvíli většina z nás motivaci s tím něco dělat. Jsme rozbiti, atomizováni, izolováni od sebe navzájem, neznáme pomalu ani své sousedy na chodbě v paneláku. Stále objektivně existujeme jako třída proletářů, ale subjektivně v našich zeměpisných šířkách jako třída pro sebe neexistujeme. Třídní vědomí je v našich zeměpisných šířkách dnes velice nízké a rozbité mnoha zbraněmi post-industriálního kapitalismu.

Zmíněná slova, které neustále produkujeme, nás zavalují a dusí, svazují nám ruce. Sama o sobě ale nikam nevedou a po nějakém čase nás jejich příval dostane, ztratíme zájem, nevidíme výsledky, odejdeme...

Co bychom měli je sdružovat se a přecházet od slov k činům. Jednat. Narušovat každodennost kapitalismu může téměř každý již zítra ráno. Přestat se pobouřeně podivovat nad stavem světa. Přestat systém zahrnovat přívalem slov, které se ztrácí v oceánu masmédií. Nestěžovat si. Konfrontovat.

Pokud to neuděléme, bude každých několik let do hnutí vstupovat a pak zase odcházet generace mladých buřičů. Staří matadoři, ovládající časopisy a webové stránky, kterým vyhovuje tenhle nemohoucí, zakonzervovaný stav, pojedou dál. Když někdo z jejich oveček příliš vyroste nebo někdo vybočí z řady, je postaven před neviditelný tribunál a dostane za uši.

Pokud v tuhle chvíli vstupujete do anarchistického hnutí, nebo se pohybujete na jeho orbitu, nemyslete si, že vstupujete do prostředí, které někam spěje a má nějakou nosnou myšlenku. Vstupujete do prostředí, přežívajícím v úpadku a karikatuře sebe samého, které potřebuje drastickou obměnu a razantní návrat ke starým dobrým třídněbojovým kořenům.