Podzim v Praze skutečně řádí a když se dívám z okna, vidím jak se šedý dým, stoupající z komínů pivovaru Staropramen, o sto metrů výše spojuje se stejně šedou oblohou, ohraničenou šedými mraky, válejícími se nízko nad zemí. Odborně se následkům takového počasí říká "Seasonal affective disorder" (SAD) a pokud máte prachy na drahého psychologa, nařídí vám koupit si domů speciální terapeutickou lampu na zvýšení intenzity světla nebo do vás začne rvát sadu antidepresiv jako Buproprion, Modafinil, Sertralin nebo Paroxetin. Ještě že nežiju ve Skandinávii, tam chronickým SADem trpí cca 10% obyvatelstva, což vysvětluje nebývale vysokou míru sebevražednosti.
Anarchistické hnutí nebo spíše jeho současná parodie, je SADem pohlceno už několik let a jeho nízká mlhovitá oblačnost je stabilní a prozatím stále oblohu pokrývá z devíti desetin. Za poslední měsíc se vůbec nic nestalo. AFA stále úspěšněji proniká do oblasti, dosud vymezené nevládním demokratickým organizacím a výstava s jejím znakem v záhlaví je k navštívení v Lidickém památníku, příspěvkové organizaci, zřízené ministerstvem kultury. Po ulicích se potkáme s hezkými výraznými barevnými samolepkami AFA, které si osobně pletu s reklamními materiály skateshopů nebo Kenvela. Inu, ideje se dnes propagují jako džíny a módní doplňky pomocí sexistických symbolů hezkých holek v upnutém rudém tričku, provokativně špulících pusinku, nebo upírajících zasněný pohled do neznáma. Viděl jsem i samolepku AFA, kde byl pouze záběr na ženské torzo s krátkým tričkem, odhalující bříško. Takhle prvoplánové zneužití sexuálních symbolů jsem doposud sledoval pouze v klasické kapitalistické reklamě. Nezbývá zřejmě než čekat, kdy se ve tričku se dvěma vlajkami v kruhu nechá vyfotit první celebrita.
Na oltář boha "efektivity" propagace dnes někdo zkrátka obětuje vše. Co bychom se ale divili, trička s áčkem v kroužku dnes v Kenvelu opravdu koupíte - kapitalismus po punku a autonomní subkultuře už i "anarchismus" považuje za zpeněžitelnou komoditu a módní anarchismus životního stylu už dávno nepředstavuje žádné nebezpečí.
Jen na okraj: jsem udiven, kolik lidí, kteří se ještě osobně považují za anarchisty, mají zato, že anarchismus je nějaká jejich "vnitřní" filozofie nebo morální kodex, který platí pouze pro ně a do jejich vztahů s okolním světem a ostatními lidmi se v zásadě nepromítá. Nevadí, že jste bohatý příslušník buržoazie, kompletní sada anarchistických publikací ve vaší knihovně vás vykoupí, zvláště, pokud je máte pečlivě pročtené. A když už nejste bohatý a svoji identitu neodvozujete od svých prachů, drahého bytu a auta, "anarchismus životního stylu" poskytuje alespoň vědomí určité nadřazenosti a morálního "očištění", když nebudete jíst maso, budete si kupovat výrobky z "fair trade" obchodů, budete chodit do intelektuálních kaváren a navštěvovat menšinové kulturní podniky.
To jsem ale zase zašel daleko od tématu. Co tedy dále:
Na straně zbytků ČSAF stále panuje delirium jménem "libertinský municipalismus". Nemá smysl přidávat další komentáře ke dříve učiněným.
Dobré zprávy se objevují pouze směrem z Moravy, kde podle všeho Anarchokomunistická alternativa (AKA) chystá vydání několika zajímavých menších publikací o ekologii a otázkách represe a anonymity v moderní kapitalistické společnosti.
Během října jsem se taky neválel, ale nerad uvolňuji texty, ještě když jsou nehotové a musí projít alespoň nějakými korekturami. Možná bych ale jako "ochutnávku" mohl zveřejnit úvod ke sbírce esejů, na které pracuji. Je to sám o sobě výborný text. Kdo uhodne autorku, tak... nedostane žádnou cenu, ale prokáže v dnešní dosti zoufalé době obdivuhodnou orientaci v problému.
---
Úvod
Stará etika práce zmizela společně s ohromnými zastaralými strukturami kapitálu, vyžadujícími stálou armádu výrobců, přesto má práce stále mnohem více významů, než pouhé přežití. Miliony lidí stále soutěží o privilegium docházet do ní den za dnem, rok za rokem a vzdávat se svého těla a duše výměnou za mzdu. Alternativa postavit se skutečným vlastním tužbám a stvořit prostředky, vyžadované jejich uskutečněním, by mohla skrývat určitá překvapení a vést k volbám, o nichž se nám ani nesnilo. Práce, ať už nudná nebo obtížná, je snadným únikovým východem. Poskytuje strukturu našemu dni a uspořádává naše očekávání, poskytuje nám právě tolik v peněžence, abychom se mohli kdykoli uspokojit a zahradit jakýkoli náhlý příval nenávisti k tomu, co nás okrádá o čas a naše životy.
Tato smrtící směs nenávisti a závislosti, stojící v základech pracovních vztahů, způsobuje zakrnění jednotlivce a omezuje život na záležitost účetnictví. "Volný čas", pouhou negativní kvantitu, sahající od několika málo hodin mezi pracovními dny až k měsícům nebo dokonce létům mezi zaměstnáními, je možné přežít pomocí vykonávání početných rituálů. Nakupování, sledování televize, odvádění dobrovolnické práce nebo odjezd na dobrodružnou dovolenou na vzdálená místa může vyplnit mezery a zabránit objevení se jakýchkoli pocitů zármutku, které by mohly vést ke zpochybnění celého uspořádání věcí. Pokud selže vše ostatní, stále jsou po ruce pomocné síly kapitalismu v bílých pláštích, aby předepsaly nejnovější kombinaci psychofarmak, uzpůsobenou k vyvolání tlumeného přísvitu netečnosti.
Technologický pokrok kdysi deformoval lidské bytosti do podoby otrhaných hladových dělníků (což je stále realita pro miliony lidí, produkující základní nezbytnosti globální ekonomiky), pak kvalifikovaných pracujících s přístupem ke spotřebnímu zboží a nyní vykořeněných flexibilních "lidských zdrojů" s přístupem k McDonaldům, pružné pracovní době, kreditním kartám a dokonce hypotéce a zaměstnaneckým akciím. Podstatou tohoto nového otroctví je, že sám život byl zakoupen na splátky ve prospěch kapitálu. Kdokoli mající pochybnosti o etičnosti této reality, může nalézt útěchu v některém z jejích "alternativních" projevů. Dobrovolnická práce, "alternativní" banky a "samosprávné" podniky nyní existují bok po boku s hladomorem, genocidou a ničením planety, což jsou všechno rovnocenně nezbytné součástí post-industriálního kapitálu.
Honorovaná ne-práce (podpora v nezaměstnanosti), pochmurná produkce sociálního smíru, je rovněž zaměstnáním a zásadní částí celého tohoto systému, kde nárůst „volného času“ (vždy zastíněného přízrakem práce), je narušován omezením svobody pohybu (nedostatek peněz a statusu). Dokonce i vykrádání bank nebo vyvlastňování zboží zůstává uvnitř logiky kapitálu, pokud jednotlivý pachatel těchto činů již neuvedl v pohyb vlastní projekt. Znovupřivlastňování našich životů (našeho času a našeho prostoru), občas uzmutých tu a tam pomocí sabotáže a absentérství, si nyní vyžaduje vynalezení nového tvořivého projektu, počínajícího zničením práce, subjektivně i objektivně. Potřebujeme čas, abychom uvažovali, co chceme učinit s vlastními životy – a prostor, abychom nalezli nezbytné prostředky, jak toho dosáhnout, prostřednictvím individuálního i kolektivního experimentování. Nespoutaný život, výprava do absolutní ciziny, si vyžaduje nejen totální destrukci „mé“ práce, ale nejsamotnější koncepce práce a ekonomiky jako základu mezilidských vztahů.
Nyní, pokud tedy eliminujeme práci jako realitu, následně nevyhnutelně odmítneme průmyslovou pracující třídu jako privilegovanou součást revolučního boje proti vykořisťování a domestikaci. Třída je početně oslabená, opuštěná odborovými svazy a rozsekaná na kusy a její přeživší se stávají oběťmi záludných forem kontroly svých činů a myslí. Přístup k úvěrům a konzumerismu rovněž sehrál roli ve zhmotnění existenciální postradatelnosti proletariátu.
Společně se zmizením pracující třídy jako určující síly v boji proti kapitálu, jsme rovněž svědky zmizení koncepce krize, kdysi považované za konkrétní okamžik v budoucnosti, kdy se ekonomický kolaps a chaos stanou předstupněm revoluce. Dokonce i mezi mnoha anarchisty panovala víra, že jednoho dne k tomu dojde a je to pouze otázka času, takže vše, co musíme činit, je šířit anarchistické myšlenky a propagaci v očekávání této velkolepé události. Dnes víme, že krize neexistují, ne kvůli tomu, že svět je v úplném pořádku, ale protože se právě naopak nachází ve stavu naprostého nepořádku. Pokud kapitál přežívá pomocí toho, že se přizpůsobuje chaosu ekonomické reality, nemůžeme hovořit o jeho naprogramování nebo ekonomických „zákonech“ nebo přemýšlet o třídním boji jako něčem, co má „střídavé fáze“. V boji mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými jsou více či méně intenzivní momenty, ale neexistuje způsob poměřování očekávaného. Musíme dojít k závěru, že čas je vždy zralý pro útok a mění se pouze námi zvolené prostředky a podmínky, které nás obklopují.
Bližší zkoumání takových otázek může posílit náš destruktivní pohled a poskytnout mu zacílení. Ve skutečnosti zde prezentované analýzy ve formě sbírky esejů byly původně příspěvkem do živé debaty, probíhající v Itálii v době jejich napsání. Uvozující článek „Zničme práci“, byl nejprve vydán ve formě letáku jako příspěvek pro stejnojmenné setkání v Turíně, kterého se zúčastnilo mnoho anarchistů z Itálie i zahraničí.
V této první analýze vidíme, jak byl v nedávné době boj proti práci uzavřen v rámci parametrů kapitálu, kdy pracující v rámci továrny šéfům „kradli čas“. Proběhly rovněž experimenty s alternativními formami produkce a na pořadu dne byly rovněž pokusy o samosprávu. Všichni nicméně jednali v kvantitativní dimenzi a zůstali uzavřeni v restriktivním pracovním prostředí. Nové technologie nyní uzpůsobují rozklad staré dělnické identity a mnoha ze strategií kdysi používaných pracujícími v boji proti podmínkám, vnucovaným šéfy. Diskurs se tedy musí obrátit proti samotné práci, pokud se má stát kvalitativním, destruktivním projektem bezprostřední transformace života. Pouhé konání tedy ustoupí ve prospěch svobodné akce, v níž vše ještě musí být vynalezeno a experimentováno.
Následné články, dotýkající se výše zmíněných aspektů současné ekonomiky, nám poskytují hluboký vhled a pomáhají osvojit tyto nové formy.
Jsem tedy přesvědčena, že následující analýzy si zaslouží pečlivé uvážení a jsem si dobře vědoma, že si to bude vyžadovat určité úsilí kvůli jejich složitosti, čemuž omezení překladu právě nepomohou. Nicméně tato snaha může být odměněna dosažením větší zřejmosti, zvláště co se týče oblasti aktivit, tvrdících, že jsou „alternativními možnostmi“ a sloužících pouze k tomu, aby celou věc zatemnily.
Nemůžeme již ponechávat prostor pochybnostem ohledně otázky práce. Je čas na to s radostí zničit policajta ve vlastní hlavě společně se vším, co v nás vzbuzuje odpor a nespoutaně vytvářet a rozbíjet naše vlastní pravidla v naléhavém úkolu zničení.
