Dnes jsem v sedm večer přišel domů vcelku ubitej z práce a za to, že jsem začal psát, mohl titulek na novinky.cz, kam jsem bezmyšlenkovitě zabloudil. Otvírák na titulní straně přinášel informaci že bubeník jakési kapely se zabil na motorce. Před týdnem mi kamarádka řekla že její šéf, 31letý muž se dvěma dětmi, si v sobotu koupil drahou motorku Ducati a v neděli se na ní zabil. Zemřel po několika dnech komatu na nemocničním lůžku. A ve mě se vzbudil strach, který někde vzadu v mé hlavě přebývá od té doby, co si tři moji nejlepší přátelé už před nějakou dobou pořídili silné motorky.

Původně to byl společný plán. Jeden ze soudruhů s tím začal a ostatní jsme se chtěli přidat. Nakonec jsem si motorku nekoupil. Počáteční nadšení ustoupilo úvahám a pochybnostem. Snažím se chovat v rámci možností ekologicky, nedělám z toho náboženství, ale snažím se. Skutečnost, že motorka s objemem 500-750 kubických centimetrů má spotřebu větší, než dvoulitrový služební turbodiesel, se kterým jezdím (a kterým mohou pohodlně cestovat čtyři lidé), mě poněkud překvapila... a pak jsem stále více a více získával přesvědčení, že navzdory úmyslům, je kultura motorkářství kulturou spotřebního individualismu a že je mi cizí, že bych s těmi lidmi nedokázal a neuměl sdílet jejich vášeň. Kromě toho jsem neměl 60-70 tisíc za slušnější ojetý stroj, což se mi zdálo opravdu hodně.

Nechtěl jsem soudit a svoje pochyby jsem soudruhům sděloval spíše okrajově a narážkami. Jim se otevřel celý nový svět, svět opojné rychlosti, obrovského zrychlení, asi pocitu nezávislosti a kdovíčeho dalšího... Co chvíli jsem zjišťoval, že tráví víkendy na výletech, někdy i v zahraničí. Nebyl to ale můj svět. Nikdo z nich mě na svých strojích nikdy nesvezl, ostatně mi to myslím nikdy ani nenabídli. Asi šestým smyslem vycítili, že svět silných motorek není mým světem.

Pak přišly špatné zprávy a s nimi strach. První, nezaviněná, nehoda na křižovatce a zatím jen ohnutá přední vidlice. Pak nezvládnutá zatáčka ve velké rychlosti a těžká havárie s dopadem na asfalt, který jako zázrakem neskončil těžkým zraněním. Pokud si vzpomínám, těžké poškození motoru a celého stroje, které skončilo velice nákladnou opravou, která byla dokončena až za řadu měsíců. Pak při jízdě ve dvou rozkmitání řízení při jízdě po dálničním úseků z panelů a "položení" motorky ve stotřicetikilometrové rychlosti na D1čce. Další soudruh položil motorku dvakrát a odnesl to myslím nalomenou holenní kostí. Pak při zahraniční cestě vysoce nepřiměřená rychlost, automobil v protisměru a nutnost položit motorku do pole, aby situace neskončila čelním střetem. Pak havárie během dovolené ve Středomoří a ohnutí přední vidlice tak, že soudruh málem nedojel zpátky domů.

Mám strach. Nikdy jsem jim to otevřeně neřekl a možná tohle není nejlepší místo, ale jsem rád, že jsem se k tomu alespoň odhodlal. Mám strach, že přijdu o nejlepší přátele a soudruhy kvůli vášni pro silné motorky, mám strach, že o lidi, na kterých mi záleží přijdu tím naprosto nejhloupějším způsobem: při dopravní nehodě, zaviněné vášní pro silné stroje a vysokou rychlost.

Nechci se teď pouštět do úvah, jestli spolu snaha dosahovat stále krajnějších zážitků, vyšších rychlostí a riskantnějších situací neodráží stále krajnější vyprázdněnost a nesmyslnost naší každodenní existence. Chtěl jsem už jen konečně napsat o svém strachu.