Permanentní krize anarchosyndikalismu

Michal Magid (KRAS-MAP)

Všechny sekce Mezinárodní asociace pracujících (MAP/IWA/AIT) mnohokrát prohlásily, že se staví proti reformismu. Zavazují se být proti kolaboraci se státem, proti oficiálnímu odborářství. Je to opravdu směšné, protože MAP se znovu a znovu dostává do područí reformismu. Musí existovat nějaké vysvětlení. Nemůžeme jen říci: "Ach, za to může konspirace všudypřítomných reformistů, kteří nás chtějí zničit". To je bláznivé a prohlásit to by bylo skutečně stalinistické, protože univerzální stalinistickou metodou na vysvětlení čehokoli jsou konspirace nepřátel. Musíme říci, že anarchosyndikalismus se nachází v permanentní krizi. Pokud se zadíváme do minulosti, vidíme stejné situace a problémy. Španělská CNT měla již před rokem 1936 revoluční zkušenosti, byly v ní tisíce revolučních dělníků a rolníků. Někteří z nich měli zkušenosti s povstáními. Měli anarchokomunistické ideje. Členové CNT a další pracující převzali továrny v Barceloně, zorganizovali komuny v Aragonu a Valencii. Co se ale stalo? Proč CNT vstoupila do vlády? Proč CNT spolupracovala s leninisty a buržoazními demokraty? Proč se CNT podílela na politice buržoazní modernizace - vytváření pravidelné armády, státní kontrole průmyslu a vykořisťování pracujících? Proč bojovníci CNT opustili barikády v Barceloně v květnu 1937 a vydali město do rukou leninistické byrokracie a španělských kapitalistů?

Moderní španělská CNT říká, že "se staly chyby". To ale není vůbec žádné vysvětlení, nebo pokud chcete, je to rovněž stalinistické nebo post-stalinistické vysvětlení. Komunistická strana Sovětského svazu po roce 1956 také prohlásila, že "Stalin učinil jisté chyby". My ale nehovoříme o chybách, protože jak Stalin, tak CNT v roce 1936 podporovali politiku státního kapitalismu a buržoazní modernizace. Byla to dlouhodobá politika, nikoli "určité chyby".

Nemyslím, že bychom zde museli diskutovat stalinismus, takže se vraťme k CNT-E. Vidíme paradox, že tato organizace měla zároveň revoluční i kontrarevoluční členskou základnu. Co se ale stane, když smícháte sklenici medu se sklenicí hoven? Ano, dostanete dvě sklenice hoven. Jaký je smysl existence stovek tisíců anarchistických militantů a ozbrojených povstání, když není možné provést revoluci kvůli kolektivní dohodě s kontrarevolučními silami? Proč dělníkům rozdávat pušky, když je nemohou použít proti státu? Revoluční anarchisté, kteří musí dělat kompromisy se svými kontrarevolučními soudruhy (!) nemohou provést revoluci. Skupina Přátelé Durrutiho a další revoluční skupiny z řad CNT téměř zničily barcelonskou policii v květnu 1937, ale pak opustily barikády, protože se obávaly způsobení roztržky v CNT s lidmi, kteří chtěli udržet přátelské vztahy s policií a státem!

Částí vysvětlení jsou vrozené vlastnosti anarchosyndikalismu. Anarchosyndikalismus je kompromisem mezi anarchistickou organizací pracujících jako například argentinská FORA a neutrálním syndikalismem, hovořícím pouze o ekonomickém boji a přímé akci na pracovišti, ale nikoli o anarchistické společnosti.

Neutrální syndikalistická organizace je otevřená všem. Syndikalisté se neptají, jaké ideje máte. Starají se pouze o přímou akci a shromáždění pracujících, která rozhodují o ekonomických stávkách nebo dokonce přebírají továrny. Neutrální syndikalisté věří, že společná přímá akce změní vědomí lidí a nakonec z nich udělá revolucionáře. Není tedy důležité jaký druh koncepce prosazujete v danou chvíli, pracující mají nechat všechny své myšlenky před branami odborového svazu. Jejich ideje budou stejně změněny v průběhu boje, tím si máme být jisti!

Myslím, že na politicky neutrální syndikalisty (neboli revoluční syndikalisty) udělala dojem dynamika dělnického hnutí na začátku 20. století. Měli pravdu v prohlašování, že základnou sociální revoluce se může stát pouze hnutí řadových proletářů. Měli pravdu v tom, že bez dělnické aktivity zdola 90% lidí nikdy nezmění postoje. Odpor je důležitou součástí společenské transformace, pokud jde zdola. Kde a jak jinak mohou lidé získat zkušenosti se sebeorganizací? Politicky neutrální syndikalisté ale nechápou dvě důležité věci.

Zaprvé. Lidé nikdy neponechávají svoje ideje před branami odborového svazu. Jak říkala FORA - lidské bytosti žijí, milují, pracují, stávkují, mají politické a filozofické ideje, sny... a jak je vůbec možné rozdělit život do těchto izolovaných sektorů? To je nemožné. Vše je ovlivňováno vším ostatním.

Zadruhé. Lidé, kteří zdola zahajují stávky, jsou otevřeni novým myšlenkám, dialogu a diskusím. Kdokoli toho někdy nebyl svědkem, nepochopí. Lidé často poprvé v životě zahajují kolektivní aktivitu a dialog a vidí, že život už jim není úplně odcizen a může se změnit. To je ale pouze jedna strana skutečnosti. Na druhé straně je hnutí, stavící na všeobecných shromážděních, otevřeno různým myšlenkám. Může to být anarchismus, bolševismus, reformistický socialismus nebo dokonce fašismus. A k čemu dojde, když lidé například vysloví souhlas s oficiálním odborářstvím a bolševismem? Dříve či později přestanou pořádat všeobecná shromáždění a prohlásí, že je lépe nalézt kompromis se státem. Kdy se vrátí k přímé akci? Možná za sto let.

Od anarchosyndikalismu k FORA modelu

Musíme hovořit s lidmi, pomáhat jim vytvářet jejich vlastní letáky či noviny, mluvit s nimi o dalších hnutích pracujících a říkat: "Nemáte rádi tuhle společnost, že ne? Co je to ale dobrá společnost? Představte si, že může existovat místo, kde shromáždění pracujících (a rady, zcela kontrolované shromážděními) kontrolují vše - továrnu, území i samotný život. A je to místo, kde nejsou ani peníze, ani stát, ani soukromé vlastnictví. Shromáždění totiž vytvářejí nový život pomocí dialogu a nepotřebují nikoho dalšího, žádné instituce jako stát nebo volný trh. A to je sociální anarchismus".

Můžeme mít kolektivy militantů, kteří odvádějí tuhle aktivitu - organizují stávky nebo jiné formy kolektivního odporu (společně s dalšími proletáři) a zároveň šíří anarchistické myšlenky. To je integrální anarchistická organizace, podle modelu argentinské FORA, modelů nejrevolučnějších skupin ruských pracujících, modelu anarchismu na počátku 20. století, jako například Federace anarchokomunistů v Bialystoku. Tato koncepce je nejlépe zpracována v textu francouzských soudruhů ze skupiny CNT-F z Cannes, nazvaném "Anarchosyndikalismus a lidová autonomie" (používají výraz syndikalismus, ale v dobrém slova smyslu).  Podporují FORA model a říkají, že musí šířit anarchistické myšlenky, iniciovat stávky a spolupracovat se shromážděními pracujících, ale nikoli s odborovými svazy a nikoli s byrokracií.

Co je tedy anarchosyndikalismus MAP? Je to kompromis mezi modely FORA a politicky neutrálního syndikalismu. Kompromis, který nemůže fungovat. CNT prohlašuje, že jsou anarchistickým svazem, nikoli svazem anarchistů. Co to znamená v praxi? Mají spoustu lidí, kteří nejsou vůbec anarchisté, ale odboráři. Co se stalo s italskou USI? To samé, mají ve své organizaci i bolševiky. Revoluce neexistuje a rok 1936 se opakuje znovu a znovu. Anarchisté "chrání svoje sociální práva" v závodních odborových parlamentech podle principu zastupitelské demokracie (RSU v Itálii), spolupracují s oficiálními odbory a členy politických stran a dokonce... ženou jiné reformisty před soud kvůli porušení copyrightu na svůj název, jak to udělala španělská CNT proti reformistické CGT! Co ještě musíme říci - potřebujeme hnutí, jehož podoba odpovídá cíli, k němuž směřuje - hnutí "finalistické", "mezinárodní FORU", jinak se nikam nedostaneme.

Integrální organizace

Anarchistická organizace pracujících musí být "finalistická", antiautoritářská a integrální. Vztahy mezi muži a ženami, boj proti nacionalismu, to vše jsou důležité otázky. Chtěl bych ale něco doplnit. Pokud se podíváme na proletářská povstání jako evropské a Ruskou revoluci v letech 1917-1923, Španělsko 1936, Budapešť 1956, Sulejmáníju 1991, Albánii 1996, Argentinu a Alžírsko 2002, co vidíme jako příčiny?

1) Lidé bojují proti každodenním podmínkám svých životů
2) Lidé bojují proti válce
3) Lidé bojují proti násilí ze strany policie nebo armády

Můžeme si jistě ještě vzpomenout na ekologická hnutí v Německu a Japonsku v letech 1970-1990.

Revoluce přirozeně vyplývá z mnoha příčin, které se nedají v úplnosti vysvětlit tímto jednoduchým výčtem. Nedokážu si ale představit feministickou revoluci nebo antifašistickou revoluci.

Antifašismus byl hlavním heslem ve Španělsku v roce 1936 a pamatujeme si, že to byl kontrarevoluční slogan, protože byl především spojen s dohodou mezi všemi antifašistickými skupinami jako anarchisty, bolševiky a demokraty. Je jisté, že anarchistické hnutí pracujících musí zničit fašisty. Nikoli ale ruku v ruce se státním převratem, prováděným rudými fašisty (bolševiky) nebo kýmkoli, kdo v zásadě není o moc lepší než fašisté sami. Fašismus rozdrtíme jen tehdy, když vykořeníme kapitalismus.

Pokud se hlavním těžištěm hnutí stane feminismus, dovede nás k ženskému separatismu. Proto se španělské ženské anarchistické hnutí pracujících Mujeres Libres nenazývalo v roce 1936 feministickým. Prohlásily, že jsou proti feminismu, protože feminismus separuje lidi, izoluje ženy od mužů a činí nemožným kolektivní protikapitalistický boj. Přesně to vidíme dnes. Co se týče ruských feministek, jsou to ve větší či menší míře separatistky.

Nechci diskutovat termíny jako "feminismus" nebo "antifašismus". Mohou být dobré nebo špatné, záleží na tom, jak je používáte. Vím, že čeští soudruzi měli v minulosti revoluční zkušenost s feminismem a antifašismem. Chci jen říci to, že pokud chceme revoluci, potřebujeme komunikaci mezi různými proletářskými skupinami v zónách permanentních sociálních konfliktů jako v továrně, chudinských čtvrtích a na univerzitách. Pokud zapomeneme na třídní boj, staneme se prostou anarchistickou federací, nemající žádné kořeny v komunitě,  žádné skupiny permanentně pracující v oblastech sociálního napětí - nikdy nemající takový vliv jako staří třídněbojoví anarchisté.

Mezinárodní spojení

V moderní společnosti jsou lidé silně separováni a izolováni. Muži od žen, přistěhovalci od jiných, černí od bílých atd. Co s tím vším uděláme? Vidím pouze jedinou základnu - solidaritu ve společném boji proletářů. To samo o sobě nestačí, ale bez toho nemůžeme změnit život. Chápu, že to zní banálně, ale anarchisté na to zapomínají.

Podívejme se na problém fašismu. Nemůžeme zničit fašismus, pokud nedojde ke kooperaci lidí různých národností. Anarchistické federace mohou vynalézt pouze klasickou antifašistickou aktivitu, ale antifašisté, což je občas skutečně důležité, bojují jen proti následkům národních bariér, ne proti jejich příčinám. Na druhé straně nemůžeme změnit věci bez fúzování různých kultur, bez nové kulturní syntézy. Tato kultura nesmí být výsledkem státního násilí jako v SSSR, ale výsledkem spontánní aktivity zdola.

Nehovořím o multikulturalismu. Pokud se zadíváme na moderní společnost, vidíme spoustu etnických komunit s jejich církvemi, novinami, dětskými organizacemi, školami apod. Všechny tyto organizace jsou ovládány kapitalisty a byrokraty. Soutěží na volném trhu a v rámci státu šíří pouze nenávist. Stát někdy provádí etnické čistky, které jsou děsivé, ale svobodná soutěž mezi etnickými komunitami je přípravou na tyto čistky.

Většina dělnických organizací je také nacionalistická. Dokonce i španělská CNT v roce 1936 měla nacionalistické rysy. Například odmítala myšlenku pomoci Židům, kteří prchali z nacistického Německa. Generální sekretář CNT Mariano Vasquez prohlásil, že pokud by přišli do Španělska, pouze zvýší moc kapitalismu.

Myslím, že musíme zkoumat zkušenost argentinské FORA rovněž proto, že to byla organizace přistěhovalců, sdružující Italy, Španěly, Srby, Němce, Židy i Araby. Otevírala prostor nikoli pro příměří mezi různými etnickými skupinami (víme, že příměří mezi buržoazně-nacionalistickými komunitami nebo státy jsou pouze přípravou na další válku), ale bylo to místo pro společný boj, rovnost a sebeorganizaci - a celý tento prostor byl prodchnut myšlenkou našeho zlatého věku - anarchistického komunismu.