Tendence části českého anarchistického hnutí o politické sbližování a koalice s autoritářskou levicí byly jednou z několika ocelových koulí na noze, kterých jsme se nedokázali zbavit a před několika lety nás nakonec stáhly ke dnu. V průběhu 90. let měly mnoho podob a různou intenzitu, od společných transparentů Solidarity s trockistickou Budoucností, přes organizační spolupráci Solidarity a jiných s bolševiky v rámci Iniciativy proti ekonomické globalizaci v roce 2000 až po hospodská vyznání typu „Můj tata byl starý bolševik a ja su na to hrdý“.

Od té doby ale uběhlo hodně času. Z poslední doby si přesto osobně vzpomínám na kauzu přidání projektu www.lavka.info do sekce „Co se píše jinde“ na www.antifa.cz. Když jsem se na konci roku 2006 ještě jako člověk aktivní pro AFA a člen redakčního kolektivu časopisu Akce! dotazoval, proč někdo přidal na web AFA odkaz na bolševický informační portál, za kterým stojí pražští trockisté z akademického prostředí, odpovědi se mi nedostalo. Autor se nechtěl odmaskovat a celý problém zametl pod stůl někdo z (nikým nevolených) administrátorů, který po několika dnech odkaz smazal.

To bylo charakteristické. Když ještě existovala silná opozice vůči sbližování s bolševiky, která příliš nepřesahovala prostředí členů a sympatizantů bývalé Federace anarchistických skupin, tak občasní navrhovatelé politické sebevraždy anarchistického hnutí většinou raději zůstávali v anonymitě. Dnes tito lidé tvoří „stínový establishment“, ovládající informační zdroje a organizační struktury toho, v co se přeměnilo anarchistické hnutí – a čemu pracovně říkáme „post-anarchistická subkultura“.

PR témata KSČM a jejich anarchistický tribun

V české post-anarchistické subkultuře existuje postava, jejíž vstřícnost vůči autoritářské levici je pravidelná a značná a v poslední době přesahuje vše, co na jsme dosud byli zvyklí. Přijal snad tento člověk místo PR-specialisty pro Komunistickou stranu?

Je to redaktor post-anarchistického čtvrtletníku A-Kontra a kulturně-politického časopisu A2 Ondřej Slačálek, alternativní celebrita, které někdo z obdivovatelů dokonce vytvořil samostatné heslo na Wikipedii. Slačálek v poslední době pozitivně reaguje na všechna PR témata, které se Komunistické straně podařilo dostat do masových médií. Jedná se například o navržení odbojové skupiny bratří Mašínů na státní vyznamenání, soudní zákaz Komunistického svazu mládeže a zřízení Ústavu paměti národa. Zmíněné kauzy jsou složitější, než Slačálek naznačuje a skrývají se v nich důležité souvislosti pro celé anarchistické hnutí.

Kauza bratří Mašínů

Ve všech případech se Slačálek, doktorand politologie Filosofické fakulty UK, na které přednáší mj. akademicky neškodnou verzi anarchismu, angažuje skutečně s vervou. V případě bratří Mašínů se neváhal v nyní již zrušených diskusích na www.csaf.cz vyjadřovat dosti emotivně a označovat tyto lidi za sprosté vrahy. V článku na Britských listech tvrdí, že není „proti tehdejším komunistům možné bojovat zneužitím sanitky, loupežnou vraždou či podřezáním člověka omámeného chloroformem..." Vyžadovalo by několik stran dokumentovat, proč je tento výrok úplnou demagogií a vytržením ze souvislostí.

Pokusme se přesto podat krátké vysvětlení. Onen podřezaný byl strážmistr Jaroslav Honzátko, příslušník bolševického Sboru národní bezpečnosti, který 28. 9. 1951 viděl nezakryté tváře příslušníků odbojové skupiny, vykrádající sklad zbraní na policejní stanici v Čelákovicích u Prahy. Pokud by přežil, byl by je nejspíše schopen v budoucnu identifikovat. Co by následovalo? Zásah Státní bezpečnosti, zatčení, nelidské mučení během výslechů, zinscenovaný proces a smrt na popravišti. Takto byly v padesátých letech rozdány karty. Jestli to Slačálek neví nebo nechce vědět, jeho problém. Pokud složíte služební přísahu, že budete bránit totalitní režim se zbraní v ruce, musíte počítat s následky.

Co se týče "zneužití sanitky", jednalo se o únos motorového vozidla pro přepad zmíněné policejní stanice v Čelákovicích a odvoz ukořistěných zbraní. Lékařskému personálu nebylo ublíženo a sanitka po akci nebyla zničena nebo poškozena. Jestli Slačálek chce laborovat se Ženevskou konvencí, jen dodám, že partyzánský odboj proti totalitnímu režimu není zápas v olympijském ringu, ale boj na život na smrt. Anarchisté také nepochybně mají řadu hodnot, kterým by se nikdy neměli zpronevěřit. Použít ale unesené motorové vozidlo mezi porušení těchto hodnot podle mě opravdu nepatří.

"Loupežná vražda" byl pro změnu střet, který se odehrál 2. srpna 1952 během přepadení transportu peněz na výplaty národního podniku Kovolis nedaleko Čáslavi. Ozbrojený pokladník Josef Rošický se rozhodl bránit státní majetek, sáhl po pistoli a hodlal zahájit palbu na Josefa Mašína. Ten se na něj vrhl a během zápasu byl pokladník zastřelen vlastní zbraní.

Logicky se nehlásím k politickému odkazu skupiny bratří Mašínů, nicméně uznávám, že jí použité metody byly naprosto legitimní a pokud by v padesátých letech v Československu působil i anarchistický odboj proti bolševismu, pravděpodobně by používal metody velice podobné  - stejně jako je hluboko do šedesátých let používali anarchističtí soudruzi z ilegálních skupin, bojujících ve Španělsku proti diktatuře generála Franka. Co se týče diskutovaných padesátých let minulého století, je Frankův režim a Gottwaldovo Československo bez váhání možné srovnávat co do brutality a intenzity útlaku a používaných metod.

Zde je skryta zásadní souvislost pro anarchisty. Legitimita bránit se brutálnímu útlaku i se zbraní v ruce. Paušálním a politicky podbarveným odsuzováním metod skupiny bratří Mašínů Slačálek dehonestuje celé generace anarchistických ilegálních bojovníků, od legendární skupiny "Anarchisté v podzemí" kteří 25. září 1919 provedli pumový útok na zasedání Moskevského výboru Komunistické strany s bilancí 12 mrtvých a 55 zraněných, až po zmíněné anarchisty ze španělského hnutí odporu, kteří v letech 1945 - 1965 rovněž přepadali banky a transporty peněz, prováděli atentáty na představitele Frankovy diktatury a vedli boj ve stylu městské guerilly.

Kauza zákazu KSM

Osmnáctého října 2006 ministerstvo vnitra rozpustilo Komunistický svaz mládeže, satelitní organizaci Komunistické strany Čech a Moravy. Tento krok po delším řízení potvrdil i soud. Zákaz KSM je součástí aktuálního politického boje mezi pravicí a levicí. Topolánkův kabinet se snaží získávat kredit spíše deklarativními pokusy o „vyrovnání s minulostí“ a otupovat ostří kritiky zprava z řad některých senátorů a organizací bývalých politických vězňů. Žádná reálná perzekuce vůči mladým bolševikům se nekoná.

Slačálek podepsal petici proti tomuto kroku, na speciální webovou stránku, zřízenou KSM, přispěl dlouhou a rozhořčenou úvahou a téma akcentoval i při jiných příležitostech, například v projevu na prvomájovém „Festivalu proti rasismu“, pořádaném AFA.

Parafrázuje Slačálek staré heslo o tom že „U Madridu se bojuje za Prahu“ a brání napadáním pravicových antikomunistických témat samotné anarchistické hnutí? Sotva. Skutečnost je složitější. O co jde?

Postmoderní intelektuálové, kteří si dnes v mnoha zemích Evropy monopolizovali teoretickou a myšlenkovou rovinu anarchistického hnutí, dávno rezignovali na anarchismus jako revoluční bojové hnutí, jako zásadní odmítnutí státu a kapitalismu a snahu tento systém konfrontovat všemi antiautoritářskými prostředky.

Místo toho se staví do role věčných morálních kritiků, bazírujících na tom, jak systém údajně v praxi pokřivuje nejrůznější „posvátné principy“ (anarchismu často nahony vzdálené), jako  „demokracie“, „občanská společnost“ a tak podobně. Slačálek v tomto duchu exaltovaně označuje zákaz KSM za "devastační snahu" a útok na "'chrám demokratičnosti' veřejného života - svobodu projevu a sdružování".

Jakoby měl nejen on intelektuální ambici přinutit v "bitvě idejí" uznat buržoazii a pravicovou část vládnoucí třídy, že "komunismus" je legitimní i podle jejích vlastních měřítek. Je to absurdní snaha, popírající elementární poznatky z procesu třídního boje. Utlačovatelé a utlačovaní nemají žádný společný racionální jazyk, ve kterém by mohli vést disputace o tom, co je a co není spravedlivé. Humanitní intelektuálové se mohou vzteknout, ale v oblasti světonázorů a filosofie neexistují verifikovatelné důkazy jako v přírodních vědách, před kterými by vládnoucí třída sklonila hlavu a vzdala se dobrovolně moci. Zarputilá výměna  názorů s pravicovými politiky a novináři je úplně zbytečná – Slačálek si ale posiluje status alternativní celebrity a opinion-makera, zajímavého pro masmédia.

Slačálek v tomto duchu rozkládá pojem "komunismus" ve svém protestu proti zákazu KSM, kde najdeme i takové úsměvné výroky jako, že  "Ani ten největší vyvlastněný milionář by na tomto pojetí komunismu netratil, neboť by sdílel všechno bohatství celého lidstva." Dnešní milionáři a miliardáři nechtějí a nepotřebují nic sdílet, protože si v zásadě cokoli z kumulativního bohatství společenského vývoje mohou koupit. A svoje luxusní automobily, soukromá letadla, paláce a zakryté bazény - o což všechno by přišli - rozhodně sdílet nehodlají. Slačálek ještě v téhle souvislosti dodává jedno zásadní opomenutí nebo přímo falzifikaci: uvádí, že KSM usiluje o „společenské“ vlastnictví výrobních prostředků a dokládá to Komunistickým manifestem. „Společenské“ vlastnictví výrobních prostředků v pojetí KSM ale znamená zestátnění. V jejich společenském modelu socialistický stát se vším všudy ovládá třída stranické byrokracie, která rozhodně neumožňuje, aby pracující třída sdílela veškeré společenské bohatství.

Jaká je zde navíc skrytá souvislost a nepříjemné důsledky pro anarchistickou teorii a praxi?

Anarchisté nepochybně uznávají svobodu projevu jako v zásadě univerzální princip, nutný pro fungování svobodné společnosti, ale se svobodou sdružování je to již jiné. Nevím, proč bychom měli respektovat svobodu sdružování a organizování se pro potenciální novou vládnoucí třídu, jakou jsou kádry Komunistického svazu mládeže. Bylo by autoritářské a skutečně totalitní zakazovat dejme tomu Komunistický manifest nebo i Leninovy či Trockého spisy. Ponechat ale například v anarchistickém komunismu bolševikům možnost se organizovat a znovu připravovat na dobytí moci a naši likvidaci, ale není nutné, možné - ani žádoucí podle nějakých pro Slačálka posvátných principů.

Když se tedy současná - pravicově buržoazní - vládnoucí třída handrkuje s minulou a potenciálně i znovu budoucí vládnoucí třídou - elitními partajními byrokraty z KSČM - myslím, že anarchisté na tom mají pramalý zájem. Petr Kropotkin ve svých „Buřičových řečech“ už před více než stoletím konstatoval, že anarchisté dávno vědí, že svobodu projevu a sdružování jim stejně, když jde do tuhého, buržoazie bez mrknutí oka odejme. Pokud jí respektuje, je to pouze kvůli strachu z možných následků, kdyby jí narušila. Nebo - pokládá pro danou chvíli anarchisty za spolek neschopných snílků a žvanilů a nezabývá se jimi, což je obávám se naše dnešní situace.

Proud to be anticommunist

Další záležitostí je samolepková akce "Jsem hrdý na to, že jsem antikomunista" (orig.: Proud to be anticommunist), která používá primárně metodu citového vydírání pomocí fotografií známých diktátorů 20. století (Franco, Hitler, Pinochet, Stalin) a "body countu" jejich obětí.

Článek, který se ihned objevil na webu A-Kontra, kampaň prezentuje pozitivním způsobem a dodává  dramatické podrobnosti, že samolepky byly vylepeny "v noci z osmého na devátého června...". Jakoby na vylepování samolepek, kterými je Praha přímo posetá, bylo cosi nebezpečného, co je nutné ukrýt ve temnotě.

Zatímco na webu A-kontra se redakční kolektiv k akci přímo nehlásí, na webových stránkách umělecké skupiny Guma Guar je obsažena informace, že se jedná o společný projekt Guma Guar a A-Kontra. Odkaz na kampaň se také objevil na úzce personálně a politicky propojeném webu www.antifa.cz. Guma guar se rovněž letos 1. 5. podílela multimediální prezentací na pražském „Festivalu proti rasismu“ - akci na Císařské louce, kterou AFA vyklidila pole nerušenému průběhu velké náckovské demonstrace ve městě.

Guma guar také na zákaz KSM zareagovala tím, že v Galerii Hl. města Prahy s podporou jejího kurátora uspořádala výstavu „Meze tolerance“, skládající se z artefaktů a multimediálních záznamů, pocházejících od KSM. Je otázka, nakolik jsou transparenty a plakáty, obhajující bolševickou Castrovu diktaturu na Kubě, spíše odporné, než umělecké. Bylo by možné se zeptat například kubánských anarchistů v exilu na jejich názor a poslechnout si příběhy o kubánských anarchistech, kteří zahynuli ve věznicích a koncentračních táborech Castrova režimu nebo museli emigrovat, aby si zachránili život.

Podle mého soudu šlo o balancování na hranici nestoudnosti a nevkusu. Na instalaci posléze 1. května zaútočili členové umělecké skupiny Ztohoven a poničili ji. Kdo jiný, než Ondřej Slačálek na to 7. května na levicovém webovém deníku Britské listy zareagoval ostrým odsouzením, při kterém opět nešetřil emocemi.

Zpět k diskutovanému projektu. KSM je v textu na webové stránce milosrdně (a pokrytecky) charakterizována jako "problematická" skupina. Z anarchistického hlediska by však organizace, hlásící se k odkazu stalinismu, měla být správně označena jako totalitní. KSM bagatelizoval znovu i Slačálek ve svém projevu na prvomájovém festivalu, označil ji za „stalinistické nostalgiky“. KSM ale nejsou spolkem přestárlých důchodců, prohlížejících si nad meltou zažloutlé fotografie z budovatelského mládí. Ve spektru autoritářské levice jsou akceschopnou organizací, mající největší potenciál oslovit nové zejména mladé stoupence. Navíc s nezanedbatelnou finanční, mediální a logistickou podporu ze strany KSČM.

Skrytá souvislost a manipulace v tomto případu spočívá z toho, že společně s vaničkou antikomunismu se vylévá i dítě opozice proti bolševismu.

Neseriózní je také terminologický zmatek, snad důsledek opomenutí, snad úmysl. Pod termín „komunista“ spadá mnoho, často vzájemně protikladných postav. Zahrnovat je všechny pod jednu nálepku je zavádějící. Samolepka se Stalinem uvádí i 1.5 milionu obětí z řad „komunistů“. Má mě snad být líto první generace bolševických vládců, která později prohrála se Stalinovou skupinou v boji o moc a skončila s kulkou v týle? Než se lidé jako Nikolaj Bucharin, Grigorij Zinovjev, Lev Trockij, Vladimír Antonov-Ovsejenko nebo maršálové sovětské armády Tuchačevskij a Bljucher dostali do kategorie „oběti“, dlouhou dobu se nacházeli na předních místech v kategorii „kati“. Většina bolševické první a druhá generace, která padla ve stalinských čistkách ve třicátých letech, tyhle statisíce lidí, si nezaslouží slitování. Stali se obětmi totalitního systému, který sami vybudovali a ani v nejmenším nejsou příkladem „komunistů“, kteří myšlenku komunismu chápali antiautoritářsky.

Možné důvody...

Bylo by asi neúplné nechat svoje myšlenky jít touhle cestou a nepokusit se přemýšlet, proč dochází k procesu, který se snažím popsat. Proč si údajně nejdůslednější stoupenci svobody neustále hledají cestu k nejrůznějším trockistům a bolševikům.

Důležitým faktorem podle mě bude "stavovská" charakteristika vrstvy intelektuálů, představující jednu z řídících složek post-anarchistické subkultury. Důležitá je také tendence humanitních intelektuálů odvozovat svoji důležitost a prestiž od ochrany a interpretace „posvátných principů“ - typickým příkladem je Slačálkovo odsuzování zákazu KSM.

Dnes v zemi, kde žijeme, bojovné a svébytné anarchistické hnutí přestalo existovat. Intelektuálové jako Slačálek nebudují hnutí odporu, ale upevňují svoje pozice - v akademické obci, sektoru nevládních organizací nebo masmédiích. Všude tam se potkávají a koexistují s lidmi, které je možné s klidným svědomím nazvat „autoritářskou inteligencí“. S těmito lidmi s bolševickou nebo soc-dem minulostí či současností pak sdílí stejný sociální status a z něj plynoucí zájmy. Nesnaží se budovat anarchistické hnutí odporu, už dávno nejsou revolucionáři, ale lidé, kteří „dělají politiku“, navazují kontakty a známosti a získávají vliv v levicově-liberálním prostředí.

Slačálek osobně má dlouhou historii snahy komunikovat a sbližovat se s autoritářskou levicí, od veřejného navrhování trockistických bloků na anarchistických demonstracích, přes účast na bolševiky ovládaném Českém sociálním fóru a přednášky pro bolševický „Socialistický kruh“, až po arogantní odsuzování anarchistů za „gangsterské metody“ kvůli pouličnímu konfliktu se skupinou trockistů – et cetera ad nauseam. Nyní, když si z post-anarchistické scény téměř nikdo nedovolí kritizovat celebritu Slačálka, má tento cestu volnou. Zatím se pohybuje jako ryba ve vodě v prostředí plném předčasně zestárlých a „zmoudřelých“ pragmatiků, kteří si sice uzurpují anarchistické hnutí, ale v soukromí vám maximálně sdělí, že na žádnou revoluci už dávno „nevěří“.

Odkazy:

- iniciativa proti zákazu KSM: http://protizakazuksm.blog.cz/
- Slačálkův podpůrný článek zde: http://protizakazuksm.blog.cz/0803/clanky-signataru-k-tematu-articles-by...
- Slačálkův článek na BL, kde se vyjadřuje ke kauze bratří Mašínů: http://www.blisty.cz/art/40103.html
- iniciativa „Proud to be anticommunist“: http://antikomunismus.bloguje.cz/
- prohlášení skupiny Guma Guar o společném projektu s A-Kontra: http://www.gumaguar.bloguje.cz/696491-hrdinove-antikomunismu-spolecny-pr...
- Guma Guar na „Festivalu proti rasismu“: http://festival-proti-rasismu.cz/?p=18
- Slačálkovo odsouzení napadení výstavy Guma Guar: http://www.blisty.cz/art/40448.html