V jednom z příhraničních okresů s nejvyšší nezaměstnaností v posledních letech vyrostla na zelené louce za městem průmyslová zóna. Shluk obrovských montovaných hal se zbrusu novými komunikacemi a inženýrskými sítěmi, který ještě více zkrášlil image zdejší krajiny jako "Ocelového města". V jedné hale sídlí pobočka nadnárodní korporace, fungující jako subdodavatel dílů pro automobilový průmysl. Šéf oddělení "lidských zdrojů" měl evidentně nějaký problém. Byl celý nesvůj a v jeho očích se zračil strach. Za chvíli se rozpovídal sám.

"Představte si, že nám z fabriky každý měsíc mizí čtyři tuny hliníkových ingotů", řekl potichu a aniž by čekal na reakci, pokračoval.
"Čtyři tuny. Pětikilové ingoty. Jde to takhle už půl roku. Zkusili jsme všechno. Odměnu za dopadení, kamery, detektivy pracující na lince. Nic. Vůbec nic. Nevím nic."

"To je sice dojemné, ale je mi to úplně u prdele. Pokud bych mohl, taky bych vám něco ukradl. Soudruzi potřebují pár větších USB flashdisků a tady se válí několik osmigigových Kingstonů", chtělo se mi říci. Zvítězila ale každodenní zbabělost, prodlužující moji schopnost platit složenky. Za tuhle větu by mě po větších či menších peripetiích čekal vyhazov.

Zvolil jsem proto ostentativní nezájem a dál kompiloval jejich personální data do nové verze programu.

Blbeček si moje mlčení vyložil jako souhlas a pokračoval v monologu.

"Mám na lince třicet pět volných míst a nemůžu sehnat lidi. V televizi neustále slyším o nezaměstnanosti, ale tady lidi nechtějí dělat. Radši se válejí doma na sociálních dávkách... já bych jim to ale sebral, když nechtějí pracovat, ať skončí klidně na ulici...", přitvrdil.

Několik vteřin jsem přemýšlel, jak budu reagovat. Nakonec jsem zvolil útok lstí.

"Kolik nabízíte nástupní plat", zeptal jsem se nezúčastněným hlasem a dál hleděl na obrazovku svého dvanáctipalcového pracovního notebooku. Na pozadí jsem si pustil Firefox a čekal, co řekne.

"Jedenáct tisíc hrubého", reagoval téměř ihned. "A oni nechtějí makat ani za to".

On sám bere šedesát dva tisíce čistého za to, že šikanuje lidi, aby v co nejmenších počtech vydávali co největší pracovní výkony a ponižuje je vymýváním mozků na podnikových "teambuildingových akcích". Mnoha lidem už nalomila sebeúctu povinnost usmívat se a hrát bowling se šéfem a zmrdy z managementu. Chybí už jen skákání v pytlích a házení tenisáků na pyramidku z plechovek.

Stránka http://www.vypocet.cz/cista_mzda.php  napověděla, že čistého to dělá 9.461 korun. Za to se přece dá skvěle žít, bydlet, jíst, užívat kultury a cestování a třeba i živit druhého partnera, který je bez práce, což je v kraji dosti časté. A co tahle dítě? Nebo děti?

Nedivím se, že řada lidí najde odvahu živořit v rámci podpory a šedé ekonomiky, než trávit osm hodin denně na rachotící rozžhavené lince za devět tisíc čistého. Kolik peněz na hodinu je cena "času na život", který žijeme jen jeden?

"Čtyři tuny...". Čtyři tisíce kilogramů. To je sto třicet kilo denně. Stránka http://www.sbernesuroviny.cz/kovovy-odpad napověděla, že za čisté ingoty by skupina dělníků, která v tom jede, mohla dostat až 200.000 korun.

Musí to být skupina, blesklo mi hlavou, tohle je nad síly jednotlivce. Pokud jich v tom jede deset a je potřeba podplatit někoho z ostrahy nebo výstupní kontroly a na cestě do sběrny je překupník, mohl by si každý přijít měsíčně na deset nebo dvanáct tisíc.

Možná... Zdvojnásobit svůj plat... za cenu ohromného rizika. Mít víc peněz pro svoje děti, Moci jet na dovolenou. Mít dobrý pocit z toho že korporaci, která mi bere třetinu živého času, odnímám aspoň část toho, co mi patří...

Odjížděl jsem z "fabriky" s mnohem lepší náladou, než s jakou jsem do ní přijel.