Je to stará známá písnička, v podstatě klasický funebrmarš, odpískávající snahu vést diskusi o anarchismu jako revolučnímu pohledu na svět a sociálnímu hnutí. Jakmile na subkulturní pohodové pláži rozvíříte vody čímkoli kritickým - objeví se jeden pseudoargument, jak vás odstřelit. Je to známé klišé "neberte-je-vážně-oni-se-chtějí-hádat-o-tom-kdo-je-nejlepší-anarchista". Není divu, že tato standardní reakce se objevila i na moji úvahu o Crimethincu CZ.

Možná jsem byl idiot, když jsem z jejich strany čekal něco podobného racionálnímu přemýšlení a argumentům, proč jsou moje teze chybné. Mělo mi dojít, že jejich životní cesta v tuhle chvíli jde úplně jinudy.

Budiž řečeno znovu, že vůbec nejde o to, kdo je "nejlepší", v anarchismu neexistují pásky jako v judu, ani hodnosti jako v armádě. Nejde mi ani o "nárůst anarchistického statutu", jak Crimethinkeři podsouvají. Kdokoli je kritizuje, tak jen údajně "napadá", "vysmívá se" a "pomlouvá". Kolikrát jsme tohle už slyšeli od začátku devadesátých let? Zní to tak emotivně, jak se Crimethinkeři znovu jako spousta jejich předchůdců stylizují do role oběti, na kterou útočí zástup zlých dogmatiků.

V anarchismu existují ale určité nezadatelné principy, které není možné hodit přes palubu a zůstat i nadále anarchistou. Určité zkušenosti z bojů proti státu a kapitalismu, určitá tradice útoku utlačovaných lidí na všechny instituce a společenské vztahy, které je svazují.