Když jsem byl dítě a pomalu dospíval, fascinoval mě svého druhu kvantitativní a lineární rozvoj města, ve kterém jsem žil. Každá nová tramvajová trasa, každý nový most nebo kousek dálnice činil z okolního světa ne snad onen "krásný nový", ale měl jsem z toho radost. Hodně z nás se tohoto vnímání nezbavilo ani v dospělosti. Dnes mi není 10, ale téměř pětatřicet a chobotnice dálničního okruhu s přivaděči začíná pomalu obepínat celou Prahu, pozítří otevřou tři nové stanice metra, v Praze developři vykupují a bezezbytku využívají poslední volné čtvereční centimetry. A já radost nemám. Žádnou.

Nic se nemění, jen okolní svět, po většinu času jenom kontext našeho útlaku, se stává mobilnějším. Pracovní síly ze sídlišť Stížkov a Prosek a z Letňan se budou moci lépe přesunovat do Prahy a večer zase zpátky. Praha se dopravně modernizuje, bude se stavět rychlodráha na letiště, před otevřením je železniční megastavba u Hlavního nádraží... být desetiletý kluk - nebo muž s myšlením desetiletého kluka - mám z toho radost, že vše bude rychlejší, hladší, operativnější... jenže pro mě jen systém, ve kterém jsem nucen žít a který nenávidím, pouze zařadí vyšší rychlostní stupeň. Tak, aby rutina každodenního dojíždění z práce a do práce mohla být co nejméně problematická.

Proto ať žijí zácpy, ať žijí nepředvídaná zdržení, kdy se člověk může dívat z okna nebo přečíst několik stránek z knihy, ať žije každé narušení tohoto koloběhu, ať žijí poslední odlehlá místa, kam ještě nevede několikaproudá rychlostní silnice, ať žije čtvrť, kam ještě nevede metro nebo nejezdí nové krásné lesklé tramvaje typu 14T a jejich ještě designově krásnější nástupnice 15T. Pro mě osobně mají asi stejný význam jako kdysi vlakové soupravy s dobytčáky.