Post-anarchistická subkultura, která nahradila neúspěšné anarchistické hnutí v zemi, kde žijeme, představuje mimořádně různorodou směsici postojů a praxe. Jedno má ale společné: útěk před realitou státu a kapitalismu. Každodenního probouzení a odchodu do nenáviděné práce, kam docházíme, abychom mohli prodat svoje schopnosti a obdrželi peníze, zprostředkující nám potřeby jíst, mít střechu nad hlavou, mít zdravotní péči a neumírat na běžné choroby a dopřát sobě nebo našim dětem trochu materiálně i duševně důstojný život. Každodenní střetávání se se šéfy a jejich dohlížiteli. Každodenní snahu přesáhnout tenhle koloběh a spolu s ostatními proletáři se bránit, zaútočit, narušit tenhle danse macabre.

Subkultura jako vylhaná beztřídní utopie sdružuje jednak lidi, kteří si stejně jako já „dosyta“ užívají toho, že jsou pracující třídou – ale nechtějí s tím nic dělat a spokojí se s tím, že se budou obelhávat údajnou dosaženou rovinou osobní svobody a autonomie v rámci subkultury. Pak jsou zde lidi, kteří už přestoupili do tábora kapitalistů a buržoazie, ale stále mají výčitky svědomí a zbytky morálních hodnot (a tak „něco dělají“) - a pak zde máme nemalou vrstvu znuděných náctiletých děcek ze střední i vyšší třídy, které ve skutečnosti žádné zásadní problémy nepociťují a potřebují svému ochomýtání se na okraji „vážných“ myšlenek poskytnout nějakou atraktivní a trvalejší – ale hlavně „nevážnou“ formu. Jejich víkendový radikalismus musí být posunut na vyšší level co do jejich image. Image totiž v subkultuře znamená a prodává všechno. Jásejte všichni náctiletí drsní subkulturní matadoři a matadorky, přichází Crimethinc CZ.

Na webové stránce www.antifa.cz se v levém bloku nachází seznam malých ikonek, představujících de facto „mapu“ české post-anarchistické subkultury. Nedávno do tohoto jarmarku sociální marnosti přibyla další položka: Crimethinc CZ. Česká odnož amerického „hnutí“. Kdyby ho znala a pořádně využila česká autonomní subkultura z devadesátých let, bylo by mnohem těžší odstartovat jakoukoli anarchistickou bojovou organizovanou aktivitu. Myslím, že se jedná o zatím nejsofistikovanější způsob, jak z anarchistických myšlenek udělat naprostý guláš – s atraktivním radikálním „nedogmatickým“ image – ale přitom se do skutečného konfliktu se systémem vůbec nedostat.

Odkaz z antify vede na stránky http://www.myspace.com/ideozlocin (stránky www.ideozlocin.cz v době psaní tohoto textu nebyly ještě plně funkční). Na nich je dostupných několik textů, z nichž ten v pravém dolním rámečku představuje motivace a myšlenky českých „ideozločinců“ - aluze na román 1984 George Orwella je poeticky manipulativní v tom, jak českým Crimethinkerům dodává zdání těch, kteří jsou ve skutečné opozici vůči totalitnímu společenskému systému. George Orwell ale sám byl člověkem, který se pohyboval v reálném světě, ve světě sociálního organizování a „velkých“ a „historických“ hnutí, bojů a jmen – kterým se čeští crimethinkeři (jemně) vysmívají. Reálnost tohoto světa dosvědčoval i průstřel krku, který utrpěl v řadách antifašistické milice na Aragonské frontě v roce 1937 ve španělské občanské válce a revoluci.

Český Crimethinc opakuje všechna prolhaná nenápadná klišé autonomní subkultury z 90. let, používaná pro „primární společenské sankce“ proti revolučním anarchistům – tedy pomluvy a snahu vyřadit je z radikálního společenského diskurzu jako nerelevantní dogmatiky.

- anarchistická revoluční teorie je z dob „dávno minulých“, jsou to „staletí staré myšlenkové teze“. Nenápadně je tak naznačena jejich neplatnost nebo neaktuálnost a crimethinkeři se úplně vyhýbají jakékoli diskusi o tom jak a proč by tyto „teze“ měly být chybné a neplatné. Tenhle „háček“ je nejjednodušší způsob, jak odstřelit přemýšlení a diskuse o revolučním anarchismu. Doba se údajně nějak „proměnila“ a vše je „jinak“. Jak, to nám lidé z post-anarchistické subkultury nikdy neřekli a neřeknou...

 - vytváří se imaginární dogmatický nepřítel, proti kterému se pak vymezují: „Ačkoli si to někteří lidé z anarchistického hnutí myslí, neexistuje jen jediný pravý a správný anarchista a jediná správná anarchistická organizace a myšlenka“. Smysl: snaha odstřelit kritickou diskusi o tom, že v široké „rodině anarchismu“ vedle skutečné a našeho života se týkající revoluční teorie a praxe existuje také celá řada úplných nesmyslů a pseudomyšlenek – obecněji je to snaha odstřelit logické přesvědčení, že ne všechno, co se samo označí za anarchismus, automaticky anarchismem je a ne každý pablb, který přijde například s myšlenkou „anarcho-kapitalismu“, je anarchista. Cíl: společensky neškodný a módní relativismus.

Do stejné kategorie patří i výčitka, směrovaná na revoluční anarchismus: „... tvrzení, že ten jediný správný anarchista by měl být dělnického původu a bez vyššího vzdělání...“. Znovu, neznám nikoho, kdo by takovou koncepci prosazoval. Nejde o původ, ale o STATUS, poukazování na skutečně nelogické dotazy na něčí původ jenom demagogicky zastírá otázku sociálního statusu – je to módní klička pro zametení pod koberec problému, že v post-anarchistické subkultuře jsou vedle sebe jak kapitalisté, tak pracující, jak buržousti, tak chudáci... To by po čase mohlo někoho zneklidnit...

- posunutí individualismu, osobní volby životního stylu na úroveň revolučního boje – jakoby se jednalo o stejně živou a logickou alternativu a činnost, jakoby obě cesty měly stejnou platnost. „...A vůbec nám nevadí, že se vám slovo anarchista nelíbí, že vám jména jako Kropotkin či Bakunin nic neříkají, nebo že jsou pro vás pojmy jako 'třídní boj' nebo 'přímá akce' stejně vzdálené jako výrazy z organické chemie“... V jakém světe Crimethinkeři žijí, že třídní boj pro ně je pojem z jiné dimenze? Jsou jenom dvě odpovědi: buď jsou sami součástí buržoazie a nemají problém s každodenní otupující rutinou, dřinou a vykořisťováním na pracovišti – nebo se chtějí vědomě obelhávat o hrůzách světa, ve kterém musíme žít. Přirozeně vůbec není povinné znát jména jako Bakunin a Kropotkin, ale skutečností zůstává, že pokud se s nimi seznámíme – tak to rozhodně není na škodu – naopak.

- ale neméně důležitá je snaha být pokud možno bez názoru, páteře a s žádným kámošem ze subkultury si to nerozházet. Po několika odstavcích, které odstřelují jakýkoli revoluční anarchismus, nakonec přichází pořádná dávka alibismu: „nic z výše napsaného neznamená, že se v našich řadách nenajdou lidé, sympatizující se syndikalismem, sociálním anarchismem, či s anarchokomunismem... jen prostě nechceme omezovat naše snahy na jeden jediný směr, jak se tomu často děje jinde...“

No tedy: rád bych osobně viděl politické schizofreniky, kteří jsou schopni se vědomě zároveň hlásit k anarchokomunismu a myšlenkám Crimethincu. Ve světě subkultury je ale většina činnosti HRA. Je to hra na vytvoření specifického spektáklu, kouzelnického představení, které lidem dá iluzi, že nějak „bojují proti zlu“ nebo dokonce proti „systému“. Čím barvitější a různorodější jsou kulisy, tím více scénických prvků může vytvářet přesvědčivý dojem – a o to jde. Takže „anarchokomunismus“, Crimethinc... všechno nalezne své upotřebení. Pojmy jako logika, rozum, odpor proti autoritě, revoluční boj... nic takového v tom nehledejte.

Na serveru slovenské organizace Priama Akcia v polovině minulého roku vyšel inteligentní a trefný materiál o Crimethincu jako hnutí. Dovolil jsem si z anglického originálu (http://www.sm.ie/story/1172) přeložit text do češtiny. Slovenská verze je zde: http://www.priamaakcia.sk/?action=view_article&id=322.

...

Zamyšlení nad „myšlenkovým zločinem“

Z kapitalismu vedou jen dvě cesty: revoluce nebo smrt. Kdokoli vám říká něco jiného, jednoduše nemá pravdu. V USA založený subkulturní kult „Crimethinc“, míchající anarchismus s bohémským životním stylem zkrachovalých studentů a nejasnými anticivilizačním cítěním, vás chce přesvědčit, že kapitalismus je něco, od čeho se můžete odpoutat jednoduše tím, že dáte výpověď, budete jíst potraviny z odpadků a dělat cokoli z čeho budete mít dobrý pocit. Crimethinc rozvíjí odkaz pablba Abbie Hoffmana (1), vydává knihy a časopisy, fetišizující podvody, drobné zločiny a nepoužitelnou aktivistickou/punkerskou subkulturní činnost jako Food not bombs, squatting atd. Jsou anarchisté jen podle názvu, mají jen malou souvztažnost se zbytkem anarchistické komunity a nedisponují žádnou třídní analýzou. Pojďme se vydat do jejich tajného podzemního „anarchistického klubu“.

Crimethinc se marně pokoušejí působit tajemně a poeticky a tvrdí, že neexistují a budeme tedy muset začít prohlášením, že existují, mají několik kontaktů, početné vydané knihy a online obchod stejně jako početné webové stránky. Je to volná organizace, představující různorodé politické pohledy, směsku post-levičáctví, situacionismu, primitivismu a všech těch „Úvodů do...“ různých filozofií, o kterých nechcete, aby ostatní věděli, že je čtete. Pod jejich jménem může kdokoli publikovat nebo vytvářet obsah pod jejich logem a každý „agent“ a skupina působí individuálně. Neexistuje žádná formální struktura, členství nebo rozhodovací mechanismy. Jejich tvrzení o decentralizovanosti jsou skutečně s podivem, protože zatímco stovky děcek, vyjadřujících se na jejich diskusním fóru, se mohou právem nazývat součástí Crimethincu, tak ve skutečnosti pouze jádro asi 20 lidí, možná méně, se těší z toho že jejich práce jsou vydávány pod značkou Crimethinc a řídí celou show. Nazvat se „Crimethinkerem“ vám umožní prožívat iluzi, že jste součástí něčeho mnohem většího a když jsme znuděný předměstský puberťák, je to velmi důležité a kvalitně vydávané publikace a vášnivá prozaičnost jejich textů představuje velice inspirativní čtení. Problém spočívá z toho, že když je kriticky analyzujete, rychle si uvědomíte, že vlastně nemají vůbec co říct.

Mnoho stránek Crimethincu odkazuje na Situacionistickou internacionálu a pořádný flák jejich myšlenek je založen na situacionistické koncepci „transformace všedního života“. Situacionisté byli silně ovlivněni Marxem a zdá se, že Crimethinc jsou silně ovlivněni americkou konzumní kulturou. Výzva k transformaci všednosti je výzvou k rozdrcení současného vykořisťovatelského systému, k účasti na třídním boji, neustále probíhajícím historickém konfliktu mezi proletariátem a vládnoucí třídou. Crimethinc na místo třídního boje osazuje pubertální individualistickou rebelii, založenou na zábavě ihned. Krádeže v obchodech, vybírání kontejnerů s odpadky, opouštění zaměstnání, to vše je vyzvdihováno jako revoluční způsob, jak žít mimo systém, ale nerovná se to ničemu jinému, než parazitickému způsobu života, závisejícímu za kapitalismu a neposkytujícímu žádnou skutečnou výzvu. Arogance buržoazních děcek, myslících si (přesně jako hippies), že změní svět tím, že se budou několik let protloukat jako „chudí lidé“, dokonale vystihuje citát z obálky jedné z jejich knih.

„Chudoba, nezaměstnanost, bezdomovectví – pokud si neužíváte legraci, pak to neděláte správně!“

Povýšenecké, privilegované buržoazní žvásty. Jediní lidé, kteří si mohou myslet, že chudoba je jakýmkoli způsobem zábavná, jsou zámožná děcka, která si několik let hrají na to že jsou chudá, zatímco každodenní realita bídy, nezaměstnanosti a bezdomovectví je pro normálního člověka mimořádně tvrdá a představuje něco, proti čemu by se anarchisté vždy měli organizovat a nikoli to zesměšňovat.

Reálná situace je taková, že si nelze vybojkotovat cestu ven z kapitalismu, odhlásit se ze systému nikdy nezpůsobí jeho svržení a přinejmenším sami posilujeme systém a obnovujeme lidské odcizení a umenšujeme touhu po revoluci tím, že prodáváme nový životní styl v rámci stále stejného systému. Kapitalismus je systém donucování a kontroly, nepracujeme proto, abychom podporovali systém, pracujeme protože potřebujeme potraviny a střechu nad hlavou a zdravotní péči a jediný způsob, jak toho za kapitalismu dosáhnout, zahrnuje peníze. Jediným způsobem, jak můžeme získat peníze, je prodat svoji práci – alternativou je shnít zaživa, to je kapitalismus. Nechci živit svoji děti z popelnice nebo muset podvodem získávat zdarma zdravotní péči, když dostanu rakovinu, to nemá úroveň ani to není praktické. Není vůbec nic revolučního na tom používat vaše bělošská, buržoazní, Západní privilegia, abyste se odpojili od systému na úkor těch, kteří v něm zůstávají uvězněni. Nikdo z nás není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni.

Idealizace leváren a podvodů jako určité revoluční taktiky vedla k tomu, že stoupenci Crimethincu – a stoupenci jako takoví nemají příliš mnoho co říci do provozování webových stránek a obchodu – což podporuje neformální organizační struktura typu „všichni jsme Crimethinc“ - jsou většinou znudění pubertální kluci. Rychlé shlédnutí stránky www.crimethinc.net vám to ukáže. Závažnějším aspektem je ale vědomí „my proti celému světu“ mnoha těchto mladých lidí. Mnoho z nich pohlíží na lidi, mající regulérní zaměstnání jako na nepřítele, nesoucího spoluvinu v rámci kapitalistického systému, kterému doopravdy nerozumějí a který literatura Crimethincu nikdy pořádně nevysvětluje. Crimethinc má trapně liberální interpretaci kapitálu a boje proti němu.

„V rámci vaší podpory logiky pracující třídy, myslím, že byste měli všichni cítit vinu pokaždé, když bojkotujete nějakou velkou korporaci jako Wal-Mart – koneckonců ve všech také pracují zaměstnanci z řad „pracující třídy“. - DizzIE

V tomto citátu z diskuse o podvodu určeném na okrádání turistů (neboli neo-kolonialistů, jak je někteří bizarně nazývají), prokazuje jeden Crimethinker nebezpečný nedostatek porozumění třídnímu boji. Bojkot nadnárodních korporací stejně jako zkrachovalecké životní styly učiní jen velmi málo pro pád kapitalismu, který je společenským vztahem, založeným na námezdní práci. Nechci crimethinkerům brát jejich právo na to být zkrachovanci a žít z popelnice, pokud si budou uvědomovat že takovým životem vůbec nic nezmění. Je ale nabubřelý pocit vlastní důležitosti přesvědčil, že jimi vybraná cesta je správná a všichni ostatní mají mozky vymyté systémem nebo jsou revoluční byrokraté.

Jedna z posledních publikací Crimethincu „Návody na pohromu: anarchistická kuchařka“ naznačuje jak obrovským problémem jsou. Kniha je mírně zajímavým seznamem recesí, podvodů a aktivistických informací. Označována jako pokračování knihy „Dny války, noci lásky“, má tato publikace mnoho vážných nedostateků. Recepty (sotva více než návody typu Udělej si sám), sahají od toho jak zorganizovat Černý blok až ke gynekologii, squattingu a „jak udělat z bicyklu gramofon“. Různorodá směska informací, z nichž většina jsou pitomosti a zbytek nepoužitelný bez politického porozumění věci. Kniha má být praxí, následující po teorii „Dnů války...“, ale naneštěstí „Dny války...“ neobsahují žádnou skutečnou teorii kromě toho vyčlenit se a dělat co je nám příjemné. Zorganizovat Černý blok podle příručky bez jakékoli porozumění sociálním podmínkám, umožňujícím masovou anarchistickou militantní přímou akci, je nejen nebezpečné, ale kontraproduktivní pro celé naše hnutí. Tato kniha se odvrací od vážných revolučních informací jako jak zorganizovat odborovou organizaci na vašem pracovišti, jak se organizovat ve škole, jak se zkontaktovat a spolupracovat s bojujícími komunitami, jak se prolomit ven z aktivistického ghetta, jak založit sociální centrum, jak poskytovat podporu vězněným, jak podporovat žadatele o azyl apod. Všechny aktivity z knihy nepředstavují něco více než jen aktivistickou rutinu, něco, čím zabít čas, když jste zkrachovanec, ulehčit svému sociálnímu svědomí a neodvádět žádnou tvrdou práci nebo nezkompromitovat sám sebe prací s lidmi, kteří jsou spoluviníky systému. Návod pro Antifašistickou Akci je dobře míněn, ale je ubohý, rovná se partě děcek v kuklách, kteří naházejí na policajty dlažební kostky a utečou. Tento prvek je všudypřítomný, zmíněné věci jsou sepsány, protože jsou vzrušující a nebezpečné a způsobí, že se „cítíte dobře“, nikoli proto, že to jsou efektivní formy revolučního organizování se.

Recenze „Dnů války...“ Ramora Ryana je trefná a nepotřebuje žádné dodatky. „Dny války...“ jsou mohutně plagiátorské, plné nepřesností a urážlivých zpracování radikální historie a mají tendenci k definování věcí velice jednoduchými pojmy jako „dobrý“ a „špatný“, aniž by za většinou tvrzení stály jakékoli soudržné myšlenky.

„Texty, ideje a grafika jsou vypůjčeny a ukradeny z časopisu Vague ze Stoke-Newington, od britského grafika Clifforda Harpera, francouzského situacionisty Raoula Vanegeima a v zásadě od celého situacionistického panteonu. Vydrancovali archivy radikální subkultury, aby umíchali nepravdu, základní premisu této knihy – že je nástrojem „totálního osvobození“. Ve skutečnosti vize Crimethincu zřídkakdy převyšují rovinu předměstského děcka, bouřícího se proti autoritě. Zahnojené punkrockem a palašskou subkulturou, praktické uplatnění čehokoli z této revoluční teorie se zjevně uskutečňuje v zakládání hudebních skupin, souložení v parku, přidáním se k veganům nebo – sakra to je kurva přesně vono – rozdávání falešných lístků do místního kina. Brzy se stává zřejmé, že skutečným zločinem je způsob, jakým drancují některé z nejlepších a nejaktuálnějších idejí z konce 20. století a činí je hloupé a nedořečené.“ (Ramor Ryan)

Když tisíce francouzských studentů nedávno obsadily univerzity a otřásly městy v opozici vůči zavedení Zákona o prvním pracovním poměru (2), jeden crimethinker o organizovaných studentech prohlásil následující:

„Když jsem se díval na situaci ve Francii, často jsem si pomyslel, že tam není dostatek kolektivů vybírajících popelnice“.

Jaký smysl nebo význam by podle tohoto člověka měl kolektiv, vybírající popelnice pro masové radikální hnutí kromě toho, že by získal nějaké prošlé bagety, které je možné stejně získat rabováním, mi opravdu uniká. Když se objevuje masový boj, crimethinkeři se samozřejmě ocitají na tenkém ledě, masový boj znamená pustit se do práce a umožnit pracujícím být součástí jejich revoluční subkultury, což ale nejde. Kniha „Anarchie ve věku dinosaurů“, vydaná pod logem Crimethincu ve Furious George Collective (kteří si všichni zasluhují kulku za svoje zločiny proti anarchismu), je krátká a špatně napsaná kritika myšlenky masové organizace, obhajující „chaos“ a zřejmě „efekt mávnutí motýlích křídel“.

„Lidová anarchie je jméno, které jsme dali šípu, namířenému na srdce každého dinosaura. Nahrazujeme masová hnutí rozptýleným množstvím vzbouřenců, cikánů, tuláků, nočních zlodějů a šílených vědců“.

Nepřítomnost jakékoli kritické analýzy a zaměření se na spontaneitu jsou vážné nedostatky Crimethincu, které mě vedou k přesvědčení, že oni nevěří v revoluci a jsou jednoduše šťastní z toho, že jsou děcky, žijícími na „hraně“ kapitalismu, systému, jehož excesy stejně podporují svými asociálními životními styly. To vysvětluje, proč Crimethinc nemají žádnou revoluční teorii, jak postupovat ve svržení systému a jak pokračovat ve chvíli, když se nám to podaří a udržíme svoje výdobytky, jak zorganizovat porevoluční svět, abychom neopakovali chyby CNT a dalších historických precedentů. Spontánní revoluce neposkytuje pracující třídě žádné prostředky obrany před reakcionáři a státními socialisty. Crimethinc volá po revoluci v každodenním životním stylu a ne v životě, snaží se definovat subkluturu individualistů, starajících se pouze o sebe a nejbližší lidi okolo. Revoluci neklidných a rozmazlených buržoazních Američanů, pohrdajících pracujícími a organizovanými anarchisty, protože právě v nich vidí největší nebezpečí pro svoje buržoazní životní styly.

Údajně sebekritická analýza, obsažená ve zprávě o 10 letech existence Crimethinc se vůbec nedotýká jejich selhání, zde předestřených. Možná je to něco, čemu se tato děcka začnou věnovat a doufejme že do diskuse vstoupí další anarchisté. Strávil jsem několik let nekritickým šířením prázdné crimethinkerské rétoriky a marnil jsem čas jejich neefektivní taktikou a nepřeji si, aby byly obelhány další generace. Vyzývám další soudruhy, aby se vážně zamysleli nad prostičkými řešeními, šířenými Crimethincem. Svět nepočká, zatímco budou skuteční revolucionáři odváděni od tématu hloupými myšlenkami a ještě hloupější taktikou.

„Nejprostší vyjádření našich požadavků je: Chceme celou Zemi!“ - James Conolly

1) http://en.wikipedia.org/wiki/Abbie_Hoffman

2) http://en.wikipedia.org/wiki/First_Employment_Contract