2008

Paul Avrich: The Russian Anarchists

Avrichova práce nevybočuje z jeho - pravda vysokého standardu. Popisuje vznik ruského anarchistického hnutí na počátku 20. století, od kořenů v polském Bialystoku a militantních skupin jako Čjornoje znamje (Cerný prapor). Mimořádně čtivý text (v tomhle byl Avrich opravdu mistr, jeho historické knihy se čtou jako detektivní román) je bohatě vybaven poznámkovým aparátem. V úvodní kapitole, týkající se drsného boje se státní mocí a vládnoucí třídou na přelomu století a okolo revoluce 1905, mě nicméně zaujala jedna věc, která se opakuje v jeho pracech neustále. Je to jeden z důvodů, proč si rozhodně nemyslím, že Avrich je "nejznamenitější historik anarchismu", jak jsem se nedávno dozvěděl na www.antifa.cz.

Onou věcí je viditelný a chladný odstup od militantní anarchistické činnosti a její nálepkování jako "terorismus", používání výrazů jako "fanatický" apod. Avrich krutou realitu třídního boje v carském Rusku popisuje suchými historickými kategoriemi a člověkovi jakoby se vzdalovali ti zoufalí lidé, žijící v krutém utlačovatelském režimu, kde vás jediná zakázaná kniha mohla dostat na dlouhá léta do vězení a kde do pokojných demonstrací střílelo vojsko.

Bez poznání atmosféry dělnických čtvrtí a zbídačených vesnic, sužovaných hroznou chudobou, beznadějí, negramotností, hladem a tuberkulózou, není možné poznat soudobý anarchismus nebo obecně revoluční hnutí. V tomto ohledu mě mnohem věrnější přijdou práce Orlanda Figese, i když nesdílím jeho liberální postoje.

Po přečtení i přeložení Kronštadtu 1921 nabývám stále více přesvědčení, že Avrich často píše pro středostavovské publikum, které "nechce vyděsit".

Richard M. Watt: The Kings Depart

V češtině neexistují téměř žádné solidní publikace o Německé revoluci 1918/1919. Narazil jsem pouze na jeden text, sborník o německé levici, v jehož záhlaví se nachází jméno Gilese Dauvé (je to nevydaný text, dostupný v elektronické formě). Od Dauvého jsem přeložil vynikající esej "Když povstání umírají", takže jsem očekával podobnou úroveň, ale běda, jednotlivé příspěvky různých autorů se dosti liší ve kvalitě a zpracování. Například Kielská vzpoura námořníků je pojata schematicky a historicky nepravdivě a role sociálně-demokratického "krvavého psa" Gustava Noskeho, který byl klíčovou postavou, odpovědnou za podřízení námořníků vládě a utlumení jejich snah, je zpracována dost amatérsky. Text například "Volksmarinedivision" - paramilitární jednotku složenou z kielských námořníků, pokládá za jakousi pretoriánskou gardu revoluce, ale nezmiňuje se, že ve "Spartakistickém týdnu" v lednu 1919, kdy šlo o všechno, se námořníci sami prohlásili za "neutrální sílu" a do revolučního vření v podstatě vůbec nezasahovali.

Z tohoto a řady jiných důvodů jsem nakonec jako k doplňkovému čtení sáhl po Wattově práci, což je typicky akademický produkt, snažící se události v podstatě nehodnotit a omezit se na pečlivé shromažďování spousty faktů a detailů. Jestli z Wattovy práce prosvítá nějaká orientace, potom klasická buržoazní, liberálně demokratická, která je ale potlačena na míru takovou, že příliš neobtěžuje.

The Kings depart nese podtitul "Tragédie Německa: Versailles a Německá revoluce". Obě události jsou totiž neoddělitelně spjaty. Teprve až v téhle publikaci jsem pochopil, jakým doslova imperialistickým dokumentem byla Versailleská mírová smlouva s Německem, jakým způsobem se zejména francouzská vládnoucí třída snažila urvat co se dalo z Německa - a vytvořila tím ideální podmínky pro německou ultrapravici, které se plně propůjčila ponížená a frustrovaná důstojnická kasta. Hákové kříže se objevily poprvé na helmách "Freikorpsu Erhardt", určeného k boji proti revolučním pokusům - a vytvořeného a placeného jménem Ebertovy a Noskeho sociálně-demokratické vlády. Co se týče úvodu do problematiky Versailles a jejích následků pro Německo, je Wattova práce výborná.

Vlastní Německou revoluci text popisuje pomocí mimořádné a pečlivé faktografie, ilustruje postupnou proměnu sociální demokracie v de facto patriotickou, buržoazní a konzervativní politickou sílu, jak byla tlačena událostmi vpřed proti své vůli a jak se snažila rozbít a zadusit veškeré pokusy posunout Německou za horizont sociálně demokratické republiky, ve které moc zůstává efektivně v rukou staré vládnoucí průmyslnické třídy a junkerské velkostatkářské aristokracie.

Postavy Karla Liebknechta, Rosy Luxemburgové a dalších, kteří jsou v revolučních publikacích často adorováni jako téměř světci, bez analýzy jejich skutečných politických postojů a činů, jsou ve Wattově knize vykresleny pomocí mnoha faktů a svědectví tak, že čtenář si může na základě toho svoje "revoluční čtení" zkorigovat co do realističnosti a dobře ilustrovat.

Stuart Christie: Granny made me an anarchist

Když anarchista píše své paměti, leckdy se to může podobat sestavování obžalovacího spisu na sebe samotného. Věřím, že pokud by skotský anarchista Stuart Christie popsal celý svůj život dopodrobna, trestní sazby by byly nejvyšší. Soudruh, který v roce 1964 v 18 letech dostal ve fašistickém Španělsku 20 let za pašování výbušnin, určených k likvidaci samotného generála Franka, byl o pouhých několik let později Scotland Yardem vytipován za klíčovou postavu městské guerilly "Angry Brigade" a obžalován v procesu s "Osmičkou ze Stoke Newington" (a nakonec jako jediný osvobozen). Christie píše vtipným, civilním stylem a popisuje svoje osudy asi do začátku osmdesátých let minulého století. Kdoví, možná poté už neplatí promlčecí lhůty.

Christieho knihu jsem přečetl jedním dechem během několika dnů. Je to člověk z generace, která ještě chodila po stejné zemi jako Francisco Sabate nebo Octavio Alberola, generace, v níž anarchistická Defensa Interior, First of May Group a další skupiny podnikaly celé pumové kampaně proti symbolům a agenturám španělského fašistického státu...

Nevím, jestli to nesouvisí se zásadně ožehavým obsahem jeho života a není to jakási úlitba, ale na dvou místech v textu se nachází dost neorganický odstavec, přinášející obvyklou "demokratickou legitimizaci", tj. nonsens, že přímé akce, natožpak ozbrojené metody boje jsou "ospravedlnitelné" až pokud se vyčerpají všechny možnosti nápravy systémovými cestami (je překvapivé jak Christie píše o psaní dopisů poslancům, pořádání petičních akcí apod.) S tímhle ne-revolučním a absurdním pohledem (proč by měla každá generace anarchistů procházet slepé uličky demokratické pohádky na možnost skutečné opozice a změny v rámci systému?) jsme se v českém prostředí setkali také, použil ho kdysi redaktor A-Kontra J. Polák během své polemiky proti myšlence "revolučního antifašismu". V Christieho pamětech tato sofismata působí až šokujícím způsobem a zkazila mi dojem z jinak skvělé knihy.