1

Anarchistické hnutí v zemi, kde žiju, se během posledních několika let úplně rozpadlo. Boj a idea, které jsem věnoval v podstatě celý svůj dospělý život, je na úplném společenském okraji. Ve zbytcích hnutí – síti víceméně osamocených jednotlivců – panuje téměř úplná demoralizace. Zbylá hrstka reaguje, jakoby stála před neřešitelnými problémy a neuměla ani pojmenovat procesy, které způsobily rozklad našeho hnutí. Panuje pocit že se od téhle zkušenosti nedokážeme odpoutat, že nevíme kudy vlastně jít. Po tolika letech aktivit je to silně depresivní.

Dlouho jsem zkoušel alespoň sám pro sebe pracovně pojmenovat trendy, které podle mě stojí za rozpadem hnutí. Šlo to těžko, protože člověk musel kriticky zhodnotit i vlastní aktivity a zjistit, že řada z nich byla slepou uličkou. Zmíněné procesy ale nepředstavují celek hnutí. Nesepisuji obecný odsudek. Jsem ale přesvědčen o tom, že tahle negativa byla ve hnutí převládající a nepočetným revolučním menšinám se je v letech 1989-2008 nepodařilo překonat.

Podobné uvažování mi poslední léta přinášelo maximálně depresi a asociální stavy – a nejsem v tom sám. Je to osobně těžké, ale musíme se přes to přenést, pokud si chceme vybrat jinou budoucnost, než pózu zahořklých dobrovolných společenských outsiderů.

Následující text je pokus o zběžné popsání možných procesů, shromáždění poznámek a pozorování – první hrubý nástin. Na textu dále pracuji.

2

Je to jen prosté pozorování, nebo iracionální pocit, ale určitý bod zlomu je vysledovatelný okolo roku 2000. Poté šlo víceméně všechno z kopce. Zajímavé je, že se v tomhle pocitu shoduji s řadou dalších lidí, přemýšlejících o stejné věci.

V první fázi byl pro FSA/FAS typický ostrý konflikt se zbytkem hnutí, který se postupně etabloval i jako přetrvávající konflikt osobní. FSA svým vznikem problematizovala veškerou zaběhlou praxi tehdejšího anarchistického hnutí, které bylo chaotickým propletencem lidí s často úplně zmatenými a protikladnými myšlenkami a organizačními návrhy. „Instinktivně“ panoval tzv. syntetistický model (anarchistické hnutí a organizace jsou „syntézou“ všech možných „proudů“ anarchismu, u kterých se nezkoumá co jsou zač). Třídní rozdělení společnosti bylo rovněž věc „volby“ a našli se lidé, kteří ho popírali. ČAF a později ČSAF vznikla v roce 1995 z iniciativy dvou lidí (mne a dávno zmizelého Pavla A. z Vrchlabí), ke kterým se později přidalo několik soudruhů z Moravy a společně jsme vytvořili myslím „Iniciativní skupinu anarchistů“, která stála u počátku organizace. Po svém vzniku byla ČAF naivně otevřená kdejakým excentrikům ze subkultury, hlavní pocit byl že konečně „něco“ existuje a musí to „růst“ a „zůstat otevřené“ za každou cenu. První dva roky uběhly horečným aktivistickým samospádem a pomalu se tvořící rozpor mezi syntetistickou a subkulturní částí a revoluční skupinou „sociálních anarchistů“ okolo Anarchosyndikalistické frakce po nějakou dobu nikdo nebral moc vážně.

Neschopnost vést uvnitř organizace diskuse o strategii a taktice anarchismu a komunikovat spolu se vymstila v polovině roku 1997, kdy ve vnitřním bulletinu vyšla ona pověstná sirka hozená do sudu se střelným prachem. Ostrý demagogický, osobně vyhrocený a politicky neuvěřitelně zmatený útok na „sociální anarchisty“ od člověka, který se deklaroval jako anarchista a křesťanský pacifista. Od této chvíle se na obou stranách do politické diskuse a sporu promítla rovina osobní nesnášenlivosti a nenávisti, která přetrvává dodnes. Následný rozpad ČSAF a vznik Federace sociálních anarchistů byl předem jasný a nastartovaný.

Frakce „sociálních anarchistů“ byla pro ostatní logickou přítěží. ČSAF se orientovala na subkulturní „anarchistické“ studenty, pro které nebyla třídně bojová aktivita jejich potřebou a sebevyjádřením jako utlačovaných, jako proletářů. „Sociální anarchismus“ a jasné vyjádření problému v Bookchinově textu "Sociální anarchismus nebo anarchismus životního stylu" bylo pro ně úplně nesrozumitelné. Anarchie nebo autonomie nebo demokracie... většině lidí to bylo úplně jedno.

Po první tři-čtyři roky své existence FSA svým usilovným tlakem a kritickým přístupem značně přispěla k obratu hnutí směrem k revoluční, třídní orientaci, ale co se týče svých výrazových prostředků a působení, zůstala uvězněna ve staré koncepci ČSAF, která jen dostala nový obsah. Působení FSA se myslím dá nejlépe znovu popsat slovy „aktivistický samospád“, který jen zařadil vyšší rychlostní stupeň. Většina lidí měla naprosto nerealistická očekávání o brzkých úspěších a rapidním růstu organizace – odvíjející se od dostatečně militantní a viditelné propagace a jasné programové vyhraněnosti. Vedlo to k neutuchající a rozsáhlé propagaci (kladoucí hlavní důraz na sebeorganizování pracujících v konkrétních bojích) a publikační činnosti (hlavně o revoluční historii anarchismu), která řádově překonávala aktivity ostatních anarchistických uskupení, ale sdílela s nimi stejná strukturální omezení. Zápisy ze sjezdů FSA té doby překypují zprávami o spoustě odvedených aktivit a množství velkolepých projektů a myšlenek – které ale většinou zašly na úbytě, protože stávající omezený aktivistický kádr by se musel naklonovat, aby je uskutečnil.

Do značné míry to bylo způsobeno úmyslnou izolovaností od subkultury, do které v té době zdánlivě neexistovala cesta zpět a která byla od FSA oddělena příkopem vzájemné nesnášenlivosti. O FSA často kolovaly až neuvěřitelné zkazky (perličkou je například údajný zákaz členství pro vegetariány) – není divu, subkultuře se vymykala a pro většinu lidí ze subkultury byly samotná její existence nesrozumitelná.

Členská základna FSA byla schopná na svoji dobu nevídaných aktivit, nevídaných osobních příspěvků a nevídaného nasazení a militantnosti. Za nějakou dobu se ale očekávané výsledky nedostavily a lidé postupně začali vyhořívat a opotřebovávat se. Dodnes nevím, jestli to bylo míněno jako hloupá výmluva nebo naprosto vážně, ale jeden bývalý soudruh řekl, že očekával, že revoluce nastane tak za pět let.

Objevil se stejný jev jako u staré ČSAF, tj. snaha o kvantitativní růst organizace a její udržení za každou cenu. Tak malá komunita jako FSA/FAS, která nikdy pokud si vzpomínám neměla více než 35-40 lidí, platících členské příspěvky, se de facto neustále potýkala s otázkou bytí a nebytí. V tomhle „aktivistickém zoufalství“ ČSAF brala prakticky kohokoli ze subkultury – a FSA postupně, když stejně jako žádná z dalších skupin nebyla schopna obecně zakotvit v pracující třídě, místo aby analyzovala, proč zatím neuspěla - začala brát téměř kohokoli z – antifašistických skupin, které se po roce 1996 slušně rozrůstaly. Tehdy se poprvé objevila myšlenka „revolučního antifašismu“. Noví členové a jejich přátelé sebou přinášeli militantnost a schopnost osobního nasazení, což je viditelně odlišovalo od liberálního, pacifistického okruhu ČSAF. Co se týče revolučnosti, myslím, že většina z nich prostě neměla zájem a FSA jim byla jednoduše nejbližší z anarchistických organizací kvůli svému militantnímu asertivnímu stylu působení a komunikace.

Kulminačním bodem aktivit FSA/FAS byly podle mě léta 2000/2001. Poté v souvislosti se stoupajícím propojením s antifašistickými skupinami zahájila sestupnou spirálu, postupně se rozpadla a její většina se vrátila do subkultury. Na posledním sjezdu FAS na začátku roku 2006, který konal po dlouhém období neaktivity, skončil roztržkou a neexistuje z něj ani zápis, několik členů návrat do subkultury jako přirozeného prostředí pro anarchistickou organizaci dokonce výslovně obhajovalo. Po téměř deseti letech anarchistických aktivit je to smutné.

Neměli bychom zapomínat, že v letech 1997 – 2001 mezi anarchistickým hnutí a pracující třídou obecně existovala také viditelná věková hranice – řečeno s trochou nadsázky množství anarchistů nemělo chuť oslovovat generaci svých „fotrů“ - pro které zase často nebyli mladí odredovaní studentíci osobami, vzbuzujícími důvěru, že „to“ myslí vážně. Když v roce 1997 vznikala FSA, bylo mě 24 let a byl jsem nejstarší.

3

Subkultura (punk/autonomní/antifa) byla po roce 2000 i pro většinu členů FSA/FAS stále hlavním prostorem pro “život”, pro živý čas, který nám zbývá poté, co odejdeme z práce. S postupným úpadkem hnutí po roce 2000 souzní také proces definitivní komercializace subkultury, proměňující se na alternativní byznys, ovládaný několika málo prodejci/distributory značkového oblečení a doplňků, promotéry koncertů a majitelů hospod a klubů, tetovacích salónů apod.

Subklutura se stala zcela součástí problému a ne součástí řešení. Mezilidské vztahy v subkultuře jsou dnes téměř úplně založeny na komoditách a jejich kontrole úzkou elitou. Lidé v subkultuře žijí odcizené vztahy, zprostředkovávané “alternativními” komoditami, majícími posílit a zdůraznit jejich status – lidé definují a prezentují sami sebe pomocí konzumace toho “správného” značkového oblečení, tetování a „body modification“, bot, oděvních doplňků, koncertů, festivalů, párty, návštěv hospod a dalšího zboží a služeb.

4

Punk/autonomní/antifa subklutura je typická anti-třídním a depolitizujícím poselstvím. Poskytuje iluzi výjimečnosti a jinakosti vzhledem k majoritní společnosti. Antifašismus byl postupně zbaven třídního anarchistického postoje a ponechává si jen symbolickou rovinu společenské kritiky. Po roce 2000 se objevuje nová součást subkluturního spektáklu, “alternativní” fotbalové fanouškovství, spojené zejména s klubem Bohemians Praha. Participace na životě fotbalových chuligánů a ultras funguje pro mnoho lidí ze subkultury jako prostor pro společensky neškodné vybití nashromážděné agrese a násilných sklonů.

Postupně se okolo antifašismu začala vytvářet vlastní subkultura, která tvořila součást obecné subkultury. Podle mého soudu je tento proces vysledovatelný ke vzniku otrokovické punk/hc hudební skupiny Edelweiss Piraten, která prohlašovala svoji “političnost” a otevřenou propagaci anarchismu a antifašismu. Rozhodla se působit kde jinde, než v subkultuře a vydobyla si značnou popularitu.

Anarchistické poselství bylo předávané dosti neobratně pomocí kostrbatých, složitých a dlouhých písňových textů, které většinou postrádaly estetickou rovinu. Většinou byly historizující (“Zničme rudý podvod”) nebo abstraktní, popisující “devátou vlnu odporu” a “hořící barikády” v neurčité budoucnosti. Anarchismus v jejich tvorbě, která se stala nesmírně populární, když se nad tím dnes zamyslíme, byla víceméně sbírka morálních apelů a metafyzických frází, které si většina posluchačů podle mě nedokázala přiřadit k něčemu, co by se vztahovalo k jejich životu.

Antifašistické poselství s údernými jednoduchými skladbami typu “Antifa znamená útočit” se uchytilo podstatně lépe, pro posluchače bylo stravitelnější a mnohem více se vztahovalo k jejich každodenním životům.

Jedním z posledních velkých projektů FAS před jejím rozpadem byla snaha přizpůsobit se subkultuře a vložit do subkulturního spektáklu vlastní kolekci alternativních komodit. Vzniklo několik velkých sérií triček s antifašistickou a subkulturní tematikou, které byly následovány záplavou odznaků a samolepek. Pro mě osobně je v téhle souvislosti legendární výrok předního militanta AFA, popisující, co by mělo být na tomhle zboží: “Dejte tam srdíčka a lebky, lidé chtějí konzumovat...”

Projekt navzdory dobré prodejnosti vyčerpal prostředky federace a jeho výsledek byl předpokládaný. Podle mého názoru výrazně posílil pozici antifašismu v subkultuře a vytvořil iluzi “výsledků”. Touto cestou se aktivisté FAS vydali s iluzí snadnějšího “získání nových lidí”, kteří budou následně přivedeni k anarchistické organizaci, stojící v pozadí antifašistické subkultury. Učedník se ale ukázal silnější pána a úplně absorboval zbytky federace.

Budoucnost antifašistické subkultury se zdá být stabilní. Skupina Edelweiss Piraten sice není tak populární jako byla, vydala druhé CD, ale její hudební úroveň na většině vystoupení je velmi špatná a nezlepšuje se. V antifašistickém hudebním souhvězdí se navíc objevily nové stálice, které se skupinou společně vystupují a mnohdy se jedná o lidi s vyloženě anti-třídním pohledem na věc. To ale v antifašistické subkultuře ničemu nebrání. Jako prostředí založené na komoditních vztazích samo vytváří anti-třídní vědomí.

Poznámka k otázce antifašismu

Anarchistická kritika antifašismu říká s nepatrnou nadsázkou, že “antifašismus je nejhorší produkt fašismu”. Historicky byl antifašismus nejčastější prostředek “usměrnění” anarchistů na cestu, přijatelnou pro systém. Antifašismus nás chce přesvědčit, že určité formy kapitalismu jsou menší zlo než jiné a vyplatí se věnovat se de facto jejich obraně. Antifašisté vědomě či nevědomě brání panující status quo, brání továrny, školy i kanceláře, kde marníme svoje životy v námezdní práci... antifašistické heslo, že se chceme před fašisty ve své ulici cítit bezpečně je pravdivé, ale jen napůl. Proč? Abychom mohli v klidu ráno jet do práce a večer se zase vrátit?

Skutečnost, že existuje pouze jeden kapitalistický systém, je označována za staré klišé. Tento systém nám ale podle svých okamžitých zájmů nastavuje různou tvář. Fašismus je v zásadě součást stejného fenoménu jako parlamentní demokracie nebo státní kapitalismus. Anarchisté by si měli uvědomit tenhle podvod, že být jen antifašistou znamená vědomě nebo nevědomě bojovat v zájmu “demokracie”, tj. jedné z forem kapitalismu. Když řekneme, že to je zrada třídního boje, zrada sebe sama jako pracujících, jako proletářů, tak jsme označeni za dogmatiky.

Jde o to bojovat proti všem převládajícím utlačovatelům – fašistům za fašismu, liberálům za parlamentní demokracie, konzervativcům za konzervativní diktatury a sociálním demokratům za socialistické demokracie. Jsou to jenom jednotlivé části buržoazie, našeho nepřítele. Nemůžeme je rozlišovat a přijímat vědomá nebo nevědomá spojenectví s jednou z těchto frakcí. Byla by to zrada sebe samých. Je třeba jít k podstatě problému, a tou je kapitalismus a stát, odcizená společnost, postavená na vykořisťování a hierarchii člověka nad člověkem.

FSA/FAS se takovou kritiku pokusila formulovat a rozvinout v podobě svého “revolučního antifašismu”. Tu se ale nepodařilo prosadit jako koncepci, stojící za antifašistickým bojem. Po sloučení FSA a AFA byly skupiny AFA, které nejvíce prosazovaly toto sloučení, jedny z prvních, které se rozpadly. Znovu – velmi málo lidí mělo zájem na analýzách a úvahách, které by vytvořily nějaký jasný programový materiál a naznačily jakou cestou se vydat. Nejvíce se koncepce revolučního antifašismu projevila během několikadílné polemiky “Obrana revolučního antifašismu”. I tehdy to ale byla záležitost menšiny, o kterou většina členů téměř nejevila zájem.

Na tohle téma jsme vydali například vynikající esej “Když povstání umírají” Gilese Dauvé. Zájem antifašistů o tuto programovou kritiku byl minimální.

FSA/FAS se pokusila “usměrnit” energii antifašismu do podoby obecně militantní složky anarchistického hnutí, určitého ekvivalentu “Obranných výborů” staré španělské CNT - i když slovo “obrana” je v téhle souvislosti eufemismus. Byla to pokročilejší strategie, ale stále byla protikladná, obsahovala totiž rozpor. Militantnost a bojovnost by měla být obecně vlastnost celého hnutí, nikoli jen nějaké “speciální” pracovní skupiny nebo frakce. Tato snaha se nezdařila a většina členů, aktivních v boji proti neonacismu, přešla na pozice subkulturního antifašismu.

Poznámka: alkoholismus

Jedním z problémů, který souvisí se subkulturou, je alkoholismus. Subkultura plní v podstatě funkci rekreační, lidé se v ní o víkendu odreagují a nalhávají sami sobě že jsou výjimeční, jiní než měšťáci, „zresetují“ si mozek, aby se v pondělí zase mohli dostavit do práce nebo školy. Sociální vztahy v subkultuře se v podstatě neobejdou bez alkoholu – na koncertech, v hospodách, klubech a na párty je konzumace alkoholu očekávaná a kdo nepije, není „in“.

Řada důležitých a dlouho připravovaných setkání, sjezdů federace, víkendů, věnovaných programovým diskusím apod. snad ne přímo zkrachovala, ale byla dost paralyzována prostě kvůli tomu, že rovnou v pátek, nebo zcela spolehlivě v sobotu večer se množství účastníků opilo tak, že následující den nebyli schopni podílet se na ničem. Podle mých vzpomínek se tento problém časem spíše prohluboval.

Poznámka: komunikace

Většina členů federace nebyla vůbec schopná, ani ochotná vejít do komunikace, natož pak spolupráce nebo společného boje s lidmi, kteří se ozývali na propagační výstupy federace. Nevím jestli byli tak úplně nesebevědomí, neschopní nebo je to ve skutečnosti nezajímalo. Federaci se za celá léta svého působení de facto nepodařilo navázat skutečný kontakt s nějakou skupinou pracujících v boji (boje se stejně neodehrály téměř žádné a když ano, tak pod kontrolou odborářské byrokracie) a snaha „být vidět“ pomocí nějaké propagace v oblasti, kde panovalo sociální napětí, docházelo k propouštění atd. byla znovu záležitostí nepočetné menšiny lidí (jednu dobu jsme se soustředili na Kladno a okolí).

Tyhle aktivity a snaha „být vidět“ v chudých dělnických regionech, s postupem let zajímaly stále méně a méně lidí, kteří se téměř všichni vrátili do subkultury. Uskutečnila se řada kontaktů s jednotlivci – pracujícími úplně mimo subkulturu - kteří se ozvali na naše propagační výstupy, ale pokud vím, tak žádný z nich nebyl produktivní ve smyslu nějaké rozvíjejí se spolupráce nebo společného boje.

5

Poněkud jinou roli má subklutura spojená s hardcore hudbou. Ve srovnání s punk/autonomní/antifa subkulturou je spíše menšinová, ale přesto výrazná.

Komercializace je v tomto případě stejná a komoditní charakter mezilidských vztahů velice podobný. Směr, kterým se vybíjí odcizenost životů má ale v případě hardcore subkultury moralistní a elitářské podtóny, často spojené s negativním vymezováním vůči těm, kteří neodpovídají měřítkům “Sxe vegan” a nepraktikují vegetariánství, veganství nebo dobrovolnou abstinenci. Je to vhodné prostředí pro povýšeneckou “osvícenou” buržoazní mládež. Objevují se misantropické tendence a často silnější zájem o práva zvířat než o životy a osud utlačovaných pracujících lidí, proletářů.

6

Dalším okrajovým jevem, který se ale stal nedílnou součástí subkultury, byla svého druhu anarchofeministická subkultura, existující okolo Anarchofeministické skupiny. Anarchofeministky mohou vytvořit velmi dobrou kritiku určitých základních prvků kapitalistické společnosti, ale obsah nabízených řešení je často úplně vágní, popisuje jednotlivé problémy a detaily a na nejdůležitější otázky neodpovídá. Často se jedná o úplně bizarní, patafyzické nesmysly, jako například aktuální téma publikací a dokonce i veřejných diskusí - vymáhání postupného explicitního souhlasu při jakékoli sexuální aktivitě. Maně mě napadá otázka, jak by tento postup fungoval v sadomasochistickém sexuálním vztahu.

Stejně jako anarchosyndikalismus, tak anarchofeminismus často existuje v podivné personální i vztahové symbióze se svým oficiálním demokratickým, kontrarevolučním dvojčetem – v tomto případě prokapitalistickým feminismem, organizacemi jako Gender Studies apod. V poslední době sociální, třídní dimenze aktivit úplně ustoupila do pozadí a jediným výstupem téhle subklutury je každoroční letní tábor, orientovaný na výchovu a vzdělávání dětí. V podstatě celá politická sociální aktivita se zmenšila na svého druhu víkendovou/prázdninovou subkulturu pro feministické rodiny s malými dětmi..Tento tábor je v autonomní/antifa subkultuře mimořádně populární a účast je známkou toho že jste “in”. I tato subkultura je v podstatě do sebe uzavřená a její nepočetné výstupy se omezují na subkulturu jejích známých a přátel.

7

I v takové organizaci jako byla FSA/FAS byla po roce 2000 pro většinu členů subkultura prostředím, se kterým se stále nejvíce ztotožňovali. Nejviditelnějším faktorem byl antifašismus. Orientace na antifašistické aktivity postupně zatlačila do pozadí a negovala revoluční aktivity. Důvodem byla jednak akční přitažlivost antifašismu a schopnost rychleji oslovit větší počet lidí – poskytnout tolik potřebný pocit že „se něco děje“ a „lidé se k nám přidávají“. Téměř nikdo ale neanalyzoval, že „to“, co se děje a tito „lidé“ nejsou získáváni pro revoluční anarchistický program a akce, ale pro něco úplně jiného.

Myslím, že celkovou “subkulturu”, do které se propadla FSA/FAS, tvoří zejména zmíněné prvky. Federace zmizela, když:

• nebyla schopna kolektivně dospět k revolučnímu anarchistickému programu, který by členové vyjádřili jako svůj postoj, jako vyjádření svého nesmiřitelného protikladu k systému kapitalismu a státu, jako něco, co prožívají dennodenně.

• nebyla schopna se uchytit v pracující třídě a růst co do akcí a bojů – obracela se na pracující víceméně jen propagačně, šlo o stejný „kontrainformační model“, pouze s třídně-bojovým obsahem.

• jako východiska z nouze, které mělo zajistit personální přežití se federace nakonec přiblížila a propojila s antifašistickými skupinami – a následně kvůli subkulturní a ne-třídní povaze antifašismu se postupně dezintegrovala. Pozbyla ten program, který měla, pozbyla třídní charakter a velká většina členů se instinktivně vrátila tam, odkud přišla – do subkultury.

Nikdy ale nevstoupíme dvakrát do stejné řeky a societa bývalých anarchistů tuto subkulturu obohatila a přetvořila, aby jim poskytovala morální a společenské alibi. Paradoxně tak skupina, která si jako první uvědomovala že subkulturní kořeny anarchistického hnutí v ČR nám nedávají žádnou revoluční perspektivu a snažila se od nich odseknout - skončila tím, že úpadkovou verzí sebe samotné tu stejnou subkulturu obohatila a dala jí nové podněty.

Myslím, že pro zjednodušení tomuto jevu můžeme říkat post-anarchistická subkultura. Ta představuje integrální součást demokratického kapitalismu, podle mého názoru je to systémem zcela tolerovaný prostor, kde dochází k neškodnému vybití lidí, kteří by se jinak mohli stát problémovými pro systém.

8

Okolo roku 2000/2001 došlo postupně k osobnímu vyhoření stávající aktivistické generace úpornými aktivitami převážně ve stylu kontrainformačního modelu – opotřebovaní lidé, jejichž často nerealistická očekávání se nesplnila, postupně podléhali sociálnímu tlaku.

Kolem roku 2000-2002 většina z aktivistických tahounů hnutí okolo 25-30 let definitivně ztrácí zájem na společném (commune) a orientuje se na buržoazní životní status i styl. Hlavním jevem je individualizace, stažení do sebe nebo maximálně do rodiny a její materiální standard a prospěch. Dochází k tomu v letech, kdy jim společenský tlak naposledy dává na výběr se zařadit nebo se stát outsiderem. Dnes se tahle generace téměř bez výjimky úplně vzdala všech ideálů. V řadě případů přestoupila do řad buržoazie nebo rovnou kapitalistické třídy. Stále je ale co skrývat, alespoň v prvním plánu hnutí.

9

V anarchistickém hnutí vždy existovalo “špinavé tajemství” a špinavé prádlo, které se nikdy nevypralo. Tím je značný a místy dominantní vliv lidí, kteří nikdy nedokázali a hlavně nechtěli opustit svůj (velko)buržoazní sociální status a do hnutí neustále vnášeli sociálně indiferentní, proti-třídní a relativizující pohledy. Lidé, kteří víceméně nikdy na vlastní kůži nezažili jaké to je stát ekonomicky na vlastních (vrávorajících) nohou, platit každý měsíc složenky, muset se zadlužovat u bank, když si chceme pořídit nějaké vybavení do bytu a tak dále, a tak dále...

Myslím, že pro mnoho lidí to bylo a stále je silně demoralizující, ale kvůli prapodivné „politické korektnosti“ nebo spíše strachu z ostrakizace, se v podstatě neodvážili veřejně projevit. Mnohokrát jsem zaznamenal nadávky na to, že hnutí intelektuálně, materiálně i organizačně „ovládají“ lidé s buržoazním statusem, kteří v podstatě s revoluční a třídní militantností nechtějí mít nic společného – ale to bylo všechno.

S tím, jak se hnutí rozpadlo a jeho zbytky přežívají v subkultuře, se proti-třídní pohled a tendence u části “staré gardy” staly veřejnými. Ono to ani jinak nešlo. Dokud tihle lidé byli studenti středních a vysokých škol, jejich sociální status se jim dařilo snadno skrývat. Okolo třicítky to ale už nejde.

Post-anarchistická subkultura se stala dokonalou sociálně-demokratickou anti-revoluční, anti-třídní utopií, kde vedle sebe radostně obcují dělník s buržoustem, chudák s boháčem a kapitalista (v malém či větším) s proletářem. Na tuhle pro anarchistu nepřijatelnou skutečnost je uvaleno nepsané tabu mlčení. Jakoby se post-anarchistická subkultura proměnila na společenský klub horních deseti tisíc, kde je přeci neslušné hovořit o penězích a majetku.

Je typické že tihle lidé spíše než o třídním boji a revolučním řešení hovořili o tom, že existuje nějaké “sociální téma”. Jakoby to byla jedna z možností, jenom nějaká věc k diskusím. Toto cudné maskování třídního boje ale dnes ustoupilo úplně do pozadí, post-anarchistická buržoazie ho dnes otevřeně ignoruje. Kdyby jednala jinak, je sama proti sobě.

10

Kontrainformační model znásobil skutečnost, že těžiště hnutí se vždy nacházelo v Praze a v menší míře také v Brně – ekonomických, sociálních a kulturních centrech. Zde byl jako první dostupný širokopásmový internet, zde se odehrávalo nejvíce akcí a událostí. Zde je nejvíce středních a vysokých škol, z jejichž studentů se dlouhou dobu povětšinou skládaly anarchistické skupiny.

Nestalo se, že by se hnutí nějak významněji rozmohlo právě na chudých a sociálně ztracených periferiích, ačkoli pro to v historii existuje řada precedentů – vzpomeňme na Andalusii nebo Ukrajinu. Jednu dobu bylo silnější v Severních Čechách, bývalé průmyslové aglomeraci, kde se blízko sebe nachází řada větších měst. Většina zdejších aktivistů se ale postupně přestěhovala do nedaleké Prahy za prací, nebo odjela na práci do zahraničí a místní skupiny v podstatě zanikly.

S tím souvisí i to, že v Praze – a Brně – se nacházelo nejvíce lidí s buržoazním statusem ve hnutí – v obou městech se většinou nacházely i největší skupiny a society různých anarchistických organizací, a tak subkulturní a buržoazní vliv byl ještě silnější. Prakticky docházelo k tomu že co se v Praze/Brně uvařilo, to také bylo.

11

Většina aktivit se ve hnutí postupně dostala do rámce, který je v Západní Evropě označován jako “kontrainformační model”. Myslím, že je možné vystopovat několik vzájemně závislých tendencí, které představují překážku a slepou uličku pro revoluční aktivitu.

Tendence odkládat revoluční aktivitu na “později”, na mlhavou a nezřetelnou budoucnost, když bude k dispozici „dostatečná“ základna členů a příznivců reprezentativních anarchistických skupin. Pro mě osobně to je „čekání na Godota“, pouhá sofistikovaná výmluva.

Abstraktní tendence “přesvědčit většinu lidí”, automatické obvinění z bolševických metod v případě, že někdo odmítá toto klišé. Znamená to podřízení se demokracii a je možné z toho logicky vyvodit absurdní závěr, že pokud by se “většina” (jak měřitelná?) vyslovila proti sociální revoluci, potom poslechneme a od revoluce ustoupíme.

Tendence anarchistických organizací, pohodlně existujících v legalitě, orientovat se nikoli na revoluční a třídní bojovou činnost, ale na PR aktivity, mající za cíl zlepšit jejich image u “veřejnosti” (tedy nejenom u pracující třídy, proletářů, utlačovaných, ale v podstatě i u liberálnější buržoazie a kapitalistické třídy). S tím souvisí autocenzura, potlačování třídní, revoluční rétoriky a používání pojmů jako “demokracie” apod. Nejviditelnějším příkladem a chybou je orientace na pozitivní obraz hnutí v masových médiích. „Nejlepších“ výsledků v téhle oblasti dosáhla Antifašistická akce poté, co se zbavila anarchistického třídního pohledu. Navázala například viditelnou spolupráci a informační výměnu dokonce s otevřeně pravicovými pro-kapitalistickými novinami Mladá Fronta Dnes. Ve stejné hlásné troubě neoliberalismu svého času pravidelně publikovala i jedna z bývalých předních postav anarchistického hnutí.

Tendence k osvětovému “evangelizujícímu” působení, apelujícím na morálku a “lidskost”, šířící v abstraktní formě anarchistické principy a opomíjející zásadní fakt třídního rozdělení společnosti.

Tendence vytvářet neexistující rozpor a dualitu mezi “praktickými každodenními aktivitami” a “revolučními aktivitami” - jakoby revoluční aktivity nebyly ty nejpraktičtější, které nás jako jediné posouvají k našemu cíli.

Kontrainformační model byl nesmírně posílen „virtualizací“ hnutí a přesunem většiny diskusí, publikací a „setkávání“ do imaginárního prostoru internetu. V roce 2008 je širokopásmové připojení snadno dostupné a desítky, snad i stovky lidí, kteří se motají okolo post-anarchistické subkultury, tráví dlouhé hodiny navigováním v elektronickém „polospánku vědomí“, který se stává náhražkou za revoluční boj. Lidé marní energii na nekonečných diskusních fórech, kde se podstatné směšuje se záplavou banalit a všudypřítomným společným jmenovatelem je buržoazní individualistický životní styl, nalakovaný na černorudo.

12

Kontrainformační model na sebe postupně vzal podobu pravidelných publikačních a osvětových aktivit, soustředěných okolo webových stránek a tiskovin, chápaných jako tradiční a reprezentativní. Ty v podstatě nejsou kolektivně rovnostářsky spravovány a ovládá je neformální hierarchie zasloužilých aktivistů, obklopená měnícím se zástupem mladších “zájemců” a “sympatizantů”. Ti dobrovolně odvádějí aktivity jako překlady, korektury, webový design apod. Celá struktura se prezentuje jako svobodomyslná nebo přímo anarchistická, ale veškeré výstupy a aktivity jsou podrobeny autocenzuře a filtrují se s ohledem na ony konzervativní vlastnosti kontrainformačního modelu, které jsem se pokoušel nastínit v předchozím bodě.

Příkladem byly a stále ještě jsou navzájem personálně propojené a koexistující okruhy www.csaf.cz, www.antifa.cz a www.a-kontra.net Anarchistickému hnutí se nepodařilo překonat kontrainformační model - naopak - dnes podle něj de facto funguje a je většinou chápán jako přirozená forma činnosti. "Psát články" se stalo podstatou anarchistického aktivismu.

13

Přetrvávající programová zmatenost, disorganizace a nesoudržnost. Prakticky žádná z organizací nebyla schopná vypracovat soudržný, revoluční a srozumitelný programový materiál. Splnění všech třech podmínek považuji za nevyhnutelné.

FSA/FAS nebyla výjimkou. V letech 1998-2002 malá skupina jejích členů intenzivně studovala tradici platformistickou, anarchosyndikalistickou a tradici jihoamerického FORA modelu (integrální anarchokomunistická organizace pracujících), ale její aktivity nebyly nikdy dokončeny publikováním nějakého souhrnného programového materiálu. Lidé postupně ztráceli zájem a odpadali. Většina organizace odcházela do subklutury a otázka programová jim byla v zásadě ukradená. Spíše jim vyhovovalo, když nějaká menšina na něčem pracovala a organizace zvenčí vypadala jako postavená na pevných základech. To ale nebyla pravda.

Částečnou “omluvou” pro počáteční programovou neschopnost je to, že v roce 1989 bylo (tehdy ještě československé) hnutí vrženo do vody a muselo se naučit plavat. Nemělo žádné veterány, kteří by zprostředkovali zkušenosti z minulých bojů a upozornili na nejčastější omyly a slepé uličky. Žilo v okruhu 10 milionů lidí, hovořících pro tradiční anarchistické komunity v Západní Evropě nesrozumitelným jazykem. To je jakoby Velký Londýn mluvil svahilsky a musel začít komunikovat se zbytkem Británie. V důležitém období 1990-1993 téměř jediné zahraniční kontakty směřovaly k autonomní scéně do Německa, která k nám exportovala právě svoji chaotičnost, disorganizaci a třídní nesoudržnost.

Dnes už ale žádná taková „omluva“ neplatí.

14

Často byl problémem obecně ve hnutí byl pacifismus, který byl většinově tolerován a dokonce byl zmiňován jakýsi “anarcho-pacifismus” jako svébytný směr. Mnoho anarchistů veřejně odsuzovalo “násilí” a “terorismus” a zdůrazňovalo, že jsou proti veškerému násilí. Došlo to tak daleko, že násilný konflikt mezi skupinou anarchistů a bolševiků byl několika “anarchistickými” liberály a pacifisty označen za projev “gangsterských metod”. Anarchisté odmítají zbytečné násilí, ale odmítají také pacifismus. Ten je ve skutečností zbraní proti nám, znamená “že půjdeme jako ovce na jatka a budeme se usmívat na své řezníky”. Kapitalismus nemůže existovat bez neustálého násilí, kterým udržuje svůj režim. Otevřeným nebo potenciálním násilím nás nutí dennodenně chodit do práce a prodávat se.

Násilí a válka je pro kapitalismus obrovský byznys, který pohání vědu, výzkum a výrobu. Dokud bude existovat kapitalismus, budou existovat i války a jakákoli na morálním apelování postavená snaha “zastavit války” v rámci současného systému je naivní a nikdy ničeho nedosáhne. Navíc: vládnoucí třída se své moci nevzdá dobrovolně bez boje, a proto je naprosto jasné, že sociální revoluce bude konfrontační proces.

Anarchistickému hnutí se nepodařilo v teorii a praxi marginalizovat pacifismus a pacifistické postoje.

15

Český anarchismus byl a stále je zatížen značným množství svých často úplně absurdních “miskoncepcí”. Kdejaká pitomost, na které si někdo udělá titul PhDr. nebo uměle postuluje neexistující problémy, se často hned bere jako další “proud anarchismu”. Jako ukázkový příklad nonsensu chápu velice populární esej D. Neala „Anarchismus. Ideologie nebo metodologie“, který neskutečným způsobem plete páté přes deváté, zásadně chybně tematizuje a definuje pojmy, vymýšlí si neexistující protiklady a fantazijní nepřátele a výsledkem je de facto odmítání organizované bojovné anarchistické aktivity.

Problémem je také jev zvaný “akademický anarchismus”, zvláště – s prominutím – postmoderní intelektuální kretenismus, který začal se zpožděním pronikat na vysoké školy ve Střední Evropě a odtud od “našich akademiků” i do anarchistického hnutí. Jeho zásadní výhodou je že post-anarchistickým akademikům a buržoazii poskytuje další pseudoargumenty na odmítnutí revolučního, třídního pohledu a militantnosti.

16

V rámci FSA/FAS existovala silnější tendence k programovému a organizačnímu vyjasnění a kritickému protřídění než v řadě jiných skupin, ale proces studia bojových zkušeností anarchistů a pracující třídy obecně se ani pořádně nerozjel. Věnovala se mu nepočetná menšina – pamatuji si na maximálně pět lidí - a většina o výsledky jejích aktivit projevovala v podstatě zdvořilý nezájem – a realizovala se v subkultuře.

Ukázkovým příkladem úplné neschopnosti a nezájmu byla kauza návrhu na zahájení programových diskusí o možném sloučení Anarchokomunistické alternativy a FAS, který byl vznesen tuším někdy na konci roku 2005. Většina členů FAS tuto možnost veřejně přivítala – ale reálně ji pasivně zabila svým naprostým nezájmem o účast na vypracování programového dokumentu, který by sloužil jako nutný základ rozhovorů. Na dokumentu pracovali asi 3 soudruzi a organizace nebyla schopna po dobu jednoho roku (sic!) tento dokument prodiskutovat nebo schválit. Už tehdy byla integrována do subkulturního antifašismu a všichni jeho stoupenci tuto důležitou věc okázale ignorovali.

17

Velký omyl jménem (anarcho)syndikalismus. Většina anarchistických skupin si prošla svým stádiem velkého omylu jménem revoluční syndikalismus / anarchosyndikalismus – ve více či méně reformistické podobě. Některé v něm setrvávají dodnes.

Řešení, ke kterému dospěla FSA/FAS – tj. anarchistický odborový svaz jako integrální součást anarchistické třídní organizace, se nepodařilo vyzkoušet v praxi. Projekt OS Rovnost zašel na úbytě kvůli nezájmu vlastních členů a neschopnosti jej v praxi nastartovat. V tomhle stejně jako i v řadě dalších případů jsem s přibývajícími lety měl stále silnější pocit, že ani většinu členů FSA/FAS sociální bojovné aktivity příliš nezajímají a jediné, co je zajímá, je antifašismus a subkultura.

Historie ukázala, že odbory se nevymaní z poslání, kvůli kterému vznikly: jsou to ekonomické organizace, mající za účel dosáhnout zlepšení momentálních ekonomických podmínek pracujících, dosáhnout smíru mezi kapitálem a proletáři, dosáhnout přijatelných podmínek vykořisťování. Ať už byla „syndikalistická“ aktivita pojata jakkoli – reformisticky a populisticky nebo anarchisticky, stále v sobě nesla železnou kouli odborářství na noze. Anarchistická třídní bojová organizace není schopna kvůli své podstatě pracovat jako klasické odbory a není schopná být bezprostředně ekonomicky efektivní jako odbory. Nejlepší v reformismu jsou prostě odbory samotné.

Několik lidí z federace po čase rezignovalo na projekt OS Rovnost a vstoupilo do byrokratických a reformistických odborů – OS KOVO – které přirozeně poskytovaly právní pomoc v případě sporu se zaměstnavatelem, o kterou jako víceméně jedinou se pracující dnes zajímají. Jeden z bývalých soudruhů se dokonce stal představitelem místní organizace a měl i nastoupit do správní rady podniku.

 

...