Co se skrývá za Tottenhamem?

William Wall

Jednou z mnoha věcí, kterou až do zbláznění neustále slyšíme v souvislosti se současnými pouličními bouřemi v Londýně je tvrzení, že jejich účastníci jsou „divoká zvířata“, „chuligáni“, „kriminálníci“ nebo poněkud milosrdněji „zklamaná mládež“. Cameron a jeho nohsledi neustále hovoří o zločinu a trestu a „tvrdém uplatňování zákona“ - jako kdyby se tito mladí lidé již dlouho každodenně nesetkávali s tvrdým uplatňováním zákona. Z různých stran je nám sdělováno, že v tomto případě neexistuje žádný politický kontext, motiv nebo nepřítel a že se jedná o „zjevnou a sprostou kriminalitu“.

Důvodem je skutečnost, že násilí proti policii a tedy i proti státu, je považováno za nepolitické. Důvodem je i to, že závist, touha nebo přisvojení si luxusního zboží jako plazmové televize nebo šperků, není považováno za politické. Politická třída a její nájemní novináři si nemohou připustit, že jsou nepřátelé těch lidí, kteří žijí v oblastech jako je Tottenham, kde vládní škrty konzervativců zavírají kulturní centra pro mládež, postiženou jednak obrovskou nezaměstnaností v situaci, kdy bohatství bankovního sektoru prudce roste a za druhé legislativou, uzpůsobenou k tomu, aby je ještě více společensky znevýhodnila.

Na druhé straně neoliberální stát funguje primárně jako mechanismus usnadnění akumulace bohatství a tedy i luxusního zboží. Neoliberální teorie nám říká, že smyslem státu je usnadnit ziskové fungování obchodu a průmyslu, za kterýmžto účelem je nutné zajišťovat určitou činnost, ze které obchod ani průmysl nemohou rozumně těžit – například budování silniční infrastruktury nebo poskytování policejních služeb – přestože s tím, jak se snižují zisky a na trzích přibývá konkurence, dokonce i tyto dříve posvátné státní funkce jsou „deregulovány“ nebo privatizovány, aby se jich mohly zmocnit subjekty, orientované na zisk. Příkladem je navrhovaná privatizace vězeňství a stejně tak neustálá snaha otevřít vzdělávací systém vykořisťování ze strany počítačových korporací. Za zmínku snad ani nestojí šílená argumentace o „zhroucení“ státního zdravotnictví, které by konzervativci chtěli otevřít údajně levnějším a údajně efektivnějším komerčním subjektům – navzdory skutečnosti, že všechny relevantní studie ukazují, že státní zdravotnictví (NHS) je nejefektivnější a nejlevnější způsob, jak poskytovat zdravotní péči.

Kapitalismus tak rabuje veřejnou sféru. Služby, o kterých si lidé sto nebo i více let mysleli, že jsou veřejné statky a nebudou poskytnuty k vykořisťování za účelem zisku pro několik málo lidí – jako zdravotnictví, péče o seniory, vzdělávání, podpora v nezaměstnanosti, penzijní systém, vodovody, odpady, skládky, cesty a silnice, městské i krajinné plánování, poštovní služby, telefony a tak dále – se nyní nacházejí pod systematickým a neustálým tlakem, zaměřeným na zlomení propojení lidí a těchto služeb. V žádném případě bychom neměli přemýšlet o těchto věcech jako „našich“, jsou „naše“ stejně asi tak jako banka. Tyto věci jsou nám poskytovány jako zboží a služby společnosti, které jen vykonávají svoje právo vymačkávat z nich zisk – tedy, vlastně z nás, z naší bolesti, z pokročilého věku našich rodičů, dětství našich dětí, naší finanční nouze, našeho životního prostředí. Občané se stále více stávají pouhými konzumenty služeb. Jedinou funkcí neoliberálního státu je regulovat působení společností, tak, aby se nerozvinuly monopoly.

Policie v tomto funguje jako záruka zisku. Policie v žádném případě není „naše“, stejně jako výběrčí daní není „náš“. Policie je stále více – ostatně, ona vždy byla – přitlačena k pomyslné korporační zdi a stojí proti chudnoucím občanům, vzhledem k nimž je stát stále nepřátelštější silou. Právě toto činí policii politickou a je chyba si myslet, že rabování veřejného sektoru korporacemi a podnikateli není politické. Nikdo na straně korporací to tak nechce pojmenovat. Chtějí, aby to bylo chápáno jako jejich přirozené zájmy. Podle nich je stát „zhroucený“ nebo „neschopný“ a pouze subjekty orientované na zisk jsou schopné zvládnout situaci a poskytnout spotřebiteli dobrou hodnotu za jeho peníze. Ve skutečnosti to znamená: „Vezmeme prachy a utečeme s nimi“. Když pak budete na dně a bez šancí, vezměte si další půjčku...

V okamžiku, kdy je propast mezi chudými a bohatými historicky nejhlubší, dokonce hlubší, než byla v 19. století v době vrcholu kapitalismu, je vůbec překvapivé, že mladí nezaměstnaní lidé z Tottenhamu, Hackney, Claphamu nebo Peckhamu si vzali k srdci tato poučení? Když se rozpadá stát, hleďte si zachovat nějaké šance. Cena zlata je na dlouhodobě nejvyšší úrovni a právě do něj vkládají peníze inteligentní investoři. Pak seberou peníze a utečou. Když vezmete plazmovou televizi a utečete, tak ji vždycky nějak prodáte, zvláště, když se blíží olympijské hry – které se budou shodou okolností konat za rohem od Tottenhamu. Jinak nic nezískáte. Takže vzhůru a poberte co můžete. Nakonec je to jenom byznys. Od McDonaldů, přes zastavárny a lichváře, kteří inzerují po celém východním i jižním Londýně. Jejich poselství je jasné: „Lidé mají nějakou cenu pouze pokud mohou zaplatit. Každý, kdo nemá na zaplacení je ubožák, šmejd, drban a parazit“.

V tomto světě je londýnská policie pouze další formou organizovaného násilí – jen se podívejte, jak zacházela s lidmi na demonstracích proti vládním škrtům. Je to oblíbená státní zbraň na zpacifikování nespokojené mládeže, kriminalizaci nesouhlasu a ochranu zisků. Tu poslední roli v nedávných dnech nesehrávala příliš efektivně, ale v obou prvních vyniká, neboť jsou snazší. Naposledy obdržel Charlie Gilmour rok a půl nepodmíněně pouze za to, že hodil odpadkový koš na limuzínu s princem Charlesem a mával vlajkou z kandelábru, což ostře kontrastuje se situací, kdy zatím nebyl odsouzen vůbec žádný policista za žádnou z mnoha smrtí lidí černé barvy pleti zadržené v policejních celách.

Zastřelení muže tmavé barvy pleti v taxíku na tottenhamské Ferry Lane je střípkem z této represivní mozaiky. Nyní vidíme, že neexistují žádné důkazy, které by podpořily policejní alibi, že Duggan střílel první. Ať už byl či nebyl gangster, jak tvrdí policie, skutečností zůstává, že by policie při zatýkání určitě nezastřelila ředitele banky. Bankéřův portét se ale nachází na druhé straně mince, na které je i tvář Marka Duggana. Uzavření třech čtvrtin sociálních center pro mládež během minulého jednoho roku konzervativní vlády je přímo provázáno s britskou ekonomikou. Cenu bankéřovy vily ale zaplatí všichni mladí z Londýna. Dnes na kanálu RTE někdo řekl, že rabující v Londýně „nakupují za naše peníze“. To ale platí oběma směry. Bankéři mají v peněžence peníze, které měly jít do komunit v Tottenhamu, Claphamu nebo Hackney.

Skutečnost, že účastníci pouličních bouří na to poukázali jen velmi neobratně, není jejich chyba. Pokud bych byl členem konzervativní vlády, nebo jejím věrným stoupencem, doslova bych se děsil dne, kdy si vykořeněná mládež lépe uvědomí, kdo jej jejich utlačovatel a posune se od nepřítele, kterého má přímo před očima (policie), k nepříteli, který se skrývá za okny se zrcadlovými skly a velkými mrakodrapy. Je významné, že mládež systematicky útočila na provozovny velkých nadnárodních korporací jako Topshop, Hugo Boss, McDonald, Sony nebo Carpetright (jeho generálním ředitelem je Lord Harris of Peckham, sponzor Konzervativní strany a člen Sněmovny Lordů) a že k nepokojům došlo i na Oxford Street v centru. Mohla si tak prožít neoliberální sen chudého děcka, „nakupovat za naše peníze“ v těch nejlepších obchodech a přinést si domů sportovní boty, elektroniku a to nejcennější – zlato.

Jejich násilí tak v tomto smyslu není vůbec šílené. V rámci neoliberalismu je poučené, zacílené a dobře organizované. Účastníci pouličních bouří takticky vyzráli na velmi silné policejní jednotky a zpravodajské služby. Vzhledem k našim komunitám je to opravdu destruktivní, malí živnostníci a lidé, žijící poblíž nákupních center to brutálně odnesli – ale je to stejně destruktivní a brutální jako dlouhodobý život na podpoře, beznaděj a poznání, že stát pro vás vůbec nic neudělá, protože stejně jen chrání bankéře. To, že mladí lidé se obrátili proti těm nejviditelnějším symbolům moci a bohatství a chtěli něco z něj pro sebe, nedělá pouliční bouře o nic destruktivnější, než vládní destrukci za Thatcherové nebo nyní Camerona. Pouliční bouře byly v zásadě neoliberální, protože mladí lidé zcela přijali systémovou zásadu, že chtivost je dobrá, že člověk si může vzít všechno, co zvládne a že blahoslavení jsou bohatí neboť jejich a nikoli chudých bude království nebeské.

Pod vším tímhle falešným vědomím se ale nachází stále velká dávka hněvu, vyvolávaného stále rostoucím ponižováním – jich, jejich rodičů i celých jejich komunit. Tento hněv je doprovázen jistotou, že šaškové z konzervativní strany, vlastníci nadnárodních korporací a policie jsou všichni jejich nepřátelé. Nemusí si to přímo takhle uvědomovat, ale cítí následky tohoto stavu. Jejich samotné životy jsou už vyrabované. Nemají co ztratit.

Jedna černošská žena na ulici v Hackney také nabídla svůj pohled na věc: „Proberte se, černí bratři“, křičela, „Musíme sakra za něco bojovat!“ Uvědomovala si, že pouliční bouře jsou politické, ale zatím se jedná o špatnou politiku.

Převzato a mírně zkráceno z libcom.org. Původní článek zde: http://libcom.org/news/tottenham-beyond-neoliberal-riots-possibility-pol...