„Zločin vyrabování korporátního supermarketu je ničím v porovnání se zločinem jeho vlastnění a provozování“. – Luther Brecht

Rabující nepořádají příliš mnoho tiskových konferencí. Dnešní ranní zpravodajské vysílání BBC tak bylo poněkud jednostranné.

Tuto noc jsem strávil na ulicích v Brixtonu a cítím se tedy přinejmenším stejně oprávněn nabídnout svůj pohled anarchisty, který v této čtvrti bydlí už šest let.

To nejdůležitější na začátek. Nikdo z těch lidí, usilovně odnášejících zboží ze supermarketu Currys včera v noci, nikdy nebude mít na to, aby platil ročně 9000 liber školného v rámci nového krásného vysokoškolského systému Davida Camerona, který všichni mladí lidé v Londýně přece přímo zbožňují. Přestože dnešní Británie se vyznačuje přeci jen poněkud vyšší sociální mobilitou, než viktoriánská éra, kterou Cameron přímo idealizuje, tak v symfonii britského sociálního života stále zní rasistické akordy. Většina černých lidí, kteří včera v noci rabovali Currys na Effra Road, se nikdy nedostane ze svých paneláků do jiné společnosti. Nemají prakticky co ztratit.

Navzdory tomu všemu včera v noci v na brixtonské poměry hodně smíšenému davu několika set lidí panovala vcelku veselá nálada po celé Brixton Water Lane. Nebyli to lidé, kteří jsou zvyklí vyhrávat a uspět. Šance na to, že odnesou elektroniku za několik set tisíc liber přímo pod bezmocným nosem londýnské policie, která je pravidelně šikanuje, mlátí a zabíjí, proměnila tuto noc na báječné okamžiky. Čtrnáctileté dívky, zápasící s těžkou šedesátipalcovou plazmovou obrazovkou, se velmi zdvořile omluvily, když do mě omylem vrazily během útěku přes parkoviště Currys. Tuhle noc na Effra Road zkrátka panovala skvělá nálada.

Ráno ale suchaři z korporátních médií měli jiný názor.

Mnoho komentátorů odsuzovalo nepřítomnost jasného politického motivu v pouličních bouřích a podle všeho mělo obavy, že rabování celou věc úplně znehodnotí. V rámci jejich uvažování chudoba zřejmě není politická záležitost.

Na internetu i v novinách se hodně mluví o „stupiditě“ rabujících, kteří zapalují svoji vlastní čtvrť. Všichni komentátoři, kteří přijali tento způsob argumentace, ale pomíjejí některá naprosto základní fakta.

Pobouřeným čtenářům Guardianu vzkazuji, že mají jen částečnou pravdu. Je pravda, že chlapík, který minulou noc utíkal z Brixton Academy s pokladnou v náručí, svoje činy pravděpodobně zcela přesně nepromyslel z hlediska ekonomické teorie racionální volby. Nicméně, když jeho chování porovnáme s chováním našeho naprosto nemohoucího státu, neschopného zemi po čtyři roky vyprostit z ekonomické krize, tak se rázem zdá být naprosto racionální. Zničit důkazy tak, že pustíte plyn a vypálíte restauraci Nandos na Stockwell Road je dost šílené. Když to ale porovnáte s tím, co v Brixtonu zatím předváděly labouristické nebo konzervativní radnice, tak je to z ekonomického hlediska vcelku rozumné.

Rozbít výlohy supermaketu je v Brixtonu mnohem jistější cesta k prosperitě pro drtivou většinu lidí, než jakékoli společností uznávané způsoby, které zatím zkoušeli.

Chlapík, který dnes ráno zasklíval zničené výlohy na Brixton Road pravděpodobně žije jen o pár ulic dál od hromad rozbitého skla na chodníku – je velmi nepravděpodobné, že by to byl burzovní měnový spekulant nebo manažer hedgeového investičního fondu – a peníze, které si touhle prací vydělá, stejně utratí v Brixtonu. To chápu.

Co ale neumím pochopit je to, jak jsou z kapes pracujících lidí neustále vysávané peníze směrem na účty neskutečně riskujících bankéřů z Canary Wharf. Jsme už pátým rokem v ekonomické krizi. Naše ekonomika utratila stovky miliard liber na vykupování rizik zhroucených bankovních domů, daňové úlevy pro nadnárodní korporace a další berličky, podepírající globální ekonomiku, která stále více připomíná ekonomiku Sovětského svazu v roce 1987. Není to žádná strategie, která by vyhlížela alespoň vzdáleně úspěšně.

Erupce ekonomického chaosu v eurozóně a policejní kulky, které prostřílely Marka Duggana a ukončily jeho život, jsou dvě události, které spolu úzce souvisí v mohutném následném výbuchu pouličních bouří v Londýně, což je evropské největší finanční centrum.

Pouliční bouře jsou pozoruhodné hlavně kvůli převracení společenských rolí, které přinášejí a většina pobouření v oficiálních médiích se týká právě toho. Jejich pobouření je zajímavé ale jen do okamžiku, než o něm začnete přemýšlet.

Například: zisk supermarketů je svého druhu krádež. Je to ekonomická hodnota, kterou vymačkáte z lokální komunity pomocí korporátních pokladen. Rozhodnutí o tom, kde tyto zisky ale budou reinvestovány, udělají korporátní manažeři a majitelé akcií, ne lidé, kterým byla tato hodnota odejmutá. Celý proces je zásadně antidemokratický.

Toto každodenní odepírání základních politických práv je „normální“ a může trvat celé roky, desetiletí nebo staletí... korporace mohou neustále okrádat chudé lidi, ale jakýkoli pokus chudých ukrást si jednou něco zpátky bychom měli údajně co nejdůrazněji odsoudit.

V podobném duchu jsem několikrát mluvil s lidmi o sobotních pouličních bouřích v Tottenhamu. Všichni se zmiňovali o případu Keitha Blakelocka, policisty, který byl zabit během bouří v Broadwater Farm v roce 1985. Nikdo z nich se ale nezmínil o Cynthii Jarett, ženě, jejíž policií zaviněná smrt přímo v jejím bytě byla důvodem vypuknutí těchto bouří.

Stejně tak pochybuji, že rozhněvaní komentátoři ze střední třídy na BBC4 by vůbec pomysleli na mnoho desítek lidí, kteří v minulých letech zemřeli v policejních celách nebo na víceméně každodenní ponižování a šikanování černošské mládeže, které policie rutinně zastavuje a prohledává přímo pod mými okny. Poselství televize je naprosto jasné: policejní útoky na chudé lidi, kteří se nemohou bránit (zvláště na černochy), jsou správné. Lidové útoky na policii jsou ale údajně nepřípustné, zvláště, pokud jsou úspěšné. A nezkoušejte se zeptat onoho týpka, který ukradl pokladnu, co si on myslí o celé věci.

Vůbec to neznamená, že bych měl nějakou radost z toho, že mi pod okny neustále houkají sirény. Politické a ekonomické problémy Brixtonu jsou složité. Byla by to poněkud otřepaná fráze říci, že teď už nic nebude jako předtím, ale po několik celých hodin včera v noci po celé Effra Road ti, co pokaždé prohrávali, pro změnu vítězili a odnášeli si plazmové televize a laptopy Macintosh. A to může mít závažné následky.

…

Další komentáře, které autor publikoval na Indymedia a reagoval na ohlasy svého článku:

Na konci článku jsem napsal, že skutečnost, že lidé běhají po ulicích a zapalují věci rozhodně není nic pozitivního. Mnohem raději bych žil ve společnosti, kde se to neděje. Měly by zde být lepší způsoby, jak vybít tuto frustraci, říká se. Vysvětlete mi ale, jaké politické možnosti mají před sebou lidé, žijící na sídlištích jako je Brixton?

Volit labouristy? Volit konzervativce? Odvázat se a volit Liberální demokraty? To všechno už vyzkoušeli a nic z toho nefunguje.

Po celé Velké Británii vidíme masivní spontánní výbuch frustrace těch nejchudších společenských vrstev. To už je snad jasné naprosto každému. Co se snažím říci je to, že se zdaleka nejedná pouze o nenávist a zoufalství, přinejmenším vůbec ne co se týče zástupu, v němž jsem strávil předchozí noc v Brixtonu. Lidé se radovali, že je policie bezmocná. Byli šťastní, že mohou něco získat zadarmo a jsou informace o tom, že někteří ze zatčených při rabování supermarketu Curry byli jeho vlastní zaměstnanci. Tito lidé se k sobě dokonce po anglicku chovali zdvořile. Zdálo se mi nutné, abych to sdělil, například pomocí webu jako londýnská Indymedia, protože jeho smyslem je poskytovat alternativní názory na věc. Téměř naprosto žádné mediální zdroje nepřinesly názory ze strany rabujících, ani nenabídly jakoukoli seriózní analýzu proč to lidé vlastně dělají.

S jednou jedinou výjimkou portugalské kavárny byly všechny cíle v Brixtonu supermarkety a obchody velkých nadnárodních korporací. Samozřejmě že v jiných čtvrtích se věci mohly mít jinak. Může to být jinak i zde, pokud dnešní noci lidé znovu vyjdou do ulic nebo pokud dojde k rozsáhlejším pouličním střetům s policií.

Jako někdo, kdo žije na rozhraní čtyřech velkých sídlišť, si velmi dobře uvědomuji, že můj dům také může shořet, takže mi nic nevyprávějte o tom chlapíkovi z Croydonu. To, co se děje, je hrozné, ale první krok k řešení problému je pochopit, proč dochází k pouličním bouřím a proč lidé rabují.

Chcete se pokusit odpovědět? Představte si, že jste mladý, sociálně vyloučený a nemáte žádnou budoucnost. Příšerné umrtvující tovární zaměstnání, do kterého byste nastoupil před 40 lety, se přesunulo do zemí Třetího světa, za což mohou Thatcherová, Major, Blair, Brown a Cameron. Vláda navíc rychlostí blesku schvaluje legislativu, která podstatně omezuje vaše zbývající možnosti – především co se týče vzdělání, ale rozpočtových škrtů jsou opravdu tisíce a budou se vás přímo týkat.

Množství mladých lidí, spadajících do této kategorie je velké a ať už je to špatně nebo dobře, dnes pochopili, že mohou kdykoli načas ovládnout jakékoli velké britské město. Nemají na své straně žádné zkušené mluvčí, žádné na drahých univerzitách vzdělané intelektuály, kteří by jejich pozice mohli vysvětlit okolnímu světu. Nemají také mnoho vlastních odpovědí. Co se snažím já, je říci, že situace je mnohem složitější, než by se zdálo ze záplavy strachu a pohrdání, která se řine z korporátních médií.
 

...

Původní odkaz zde: http://libcom.org/library/criminality-rewards-max-von-sudo

Další materiály:

"Je to třídní problém" - očité svědectví účastníka londýnských bouří.

Co se skrývá za Tottenhamem - skutečně "neoliberální" bouře.