ČSAF nejprve přinesla svůj „Manifest“, po čase výrazně slevila na „Programové minimum“ a nyní web www.csaf.cz přešel do záporných čísel, přináší totiž text pojmenovaný „Antimanifest“, který si vlastními slovy klade nemalé ambice posunout celé hnutí o značný kus „kupředu“. Spíše se ale jedná o pověstný jeden krok vpřed a tři kroky vzad.

Protože mezitím na blogu Jana Hanuše vyšla velmi konkrétní a inteligentní reakce na „Antimanifest“, se kterou se mohu plně ztotožnit, dovolím si ten luxus spíše teoretičtějšího zamyšlení.

Původní, nesmírně volný a nevyhraněný manifest ČSAF z roku 1995, jehož jsem byl spoluautorem jako jeden ze zakládajících členů a iniciátorů vzniku organizace, byl aktualizován teprve před několika lety, a to nikoli do podoby vyzrálejšího a profilovaného dokumentu, ve kterém by se odrazilo 10 let zkušeností – ale do podoby krutě seškrtaného Programového minima, které je, odpusťte mi, jen snůškou obecných svobodomyslných frází, které zastřeší kdeco.

Anarchismus byl v pojetí Programového minima pouhou intelektuální tendencí a morálním přesvědčením - ale v pojetí „Antimanifestu“ už rovnou provádí dobrovolnou euthanasii, je zbaven jakékoli podstaty, programu a vymezení – a stává se jen prázdnou nálepkou – kterou je snadné politicky zneužít pro něčí ambice. Ospravedlnění právě takového špinavého obchodu je hlavním cílem „Antimanifestu“.

Text je sepsán obtížně srozumitelným akademickým jazykem, který navzdory anonymitě naprosto okatě poukazuje na okruh autorů. Komplikované výrazy typu „exploze ideologie buržoazního narcismu“ navíc diskusi příliš nepřispívají, spíše budí dojem snahy umlčet případné oponenty těžkým kalibrem odborně znějících pojmů, za kterými určitě stojí mnoha učenými hlavami podporované sociální teorie.

Text je velmi kritický a útočný. Podrobně rýsuje (fantazijní a nereálný) obraz skrznaskrz zideologizovaného a nesnášenlivého anarchistického „hnutí“, které samo produkuje hierarchické vztahy a „stát“ a opevnilo se v malém žárlivě střeženém prostoru, ze kterého již nevychází ven, užívá si svoji pasivitu a pocity nadřazenosti a disponuje složitou a vytříbenou ideologickou definicí sebe sama. Vůči tomuto obrazu se vymezuje a používá jej coby klacek na jakékoli anarchistické „disidenty“. Text ostře popisuje hnutí, které údajně popírá samo sebe. Hnutí, se kterým je třeba „skoncovat“, které je třeba zlikvidovat, protože se svými principy a revolučními zkušenostmi stojí v cestě.

Jaký je charakter diskuse?

Myslím, že kdyby se autoři podívali ven z okna katedry politologie, tak by spatřili poněkud jiný obrázek.

Podle mého názoru je dnes výchozí situace poněkud jiná. Diskuse se dnes nevedou o žádných finesách žádných ideologicky vycizelovaných programů. V podstatě všichni lidé, pro které je revoluční anarchismus stále jejich horizontem, dosti kriticky zhodnotili a na mnoha místech opravili svoje názory na teorii a praxi – právě ve světle krize anarchistického hnutí a... diskuse se dnes z jejich strany navíc vedou už o těch několika málo snadno pochopitelných naprosto základních určujících znacích anarchismu jako sociálně-revolučního hnutí. Post-anarchistická subkultura anarchismus téměř celý demontovala a zbyly jen "holé zdi". Pokud se někde odehrává nějaký „boj“, tak je to neohrabaná a spíše zoufalá snaha menšiny v opozici vůči post-anarchistické subkultuře uchránit alespoň základní logické a vymezující vlastnosti anarchismu – jako opozici vůči státu a kapitalismu. Snaha nedopustit, aby padlo vše.

Hovořit v této situaci o „vystupňované konformitě“, kterou si vynucují „ideologičtí anarchisté“ je směšné. V tomto případě se jedná o snahu udržet nejzákladnější východiska - opozici vůči státu a kapitalismu a jakékoli nepřirozené autoritě. Snahu těžkou, místy neohrabanou a často neúspěšnou – ale nutnou.

Těch několik málo anarchistů, kteří se ještě snaží nějakým způsobem aktivizovat, se podle mého názoru nechápe jako předvoj čehokoli. Nikomu nezdůrazňuje svoji údajnou povýšenost, nepožaduje nic pro sebe a není pasivní – což všechno předhazuje Antimanifest.

„Kým jsem?“ aneb otázka obsahu a formy

Samotný název textu - „Antimanifest“ - je příznačný pro dlouhodobou ideologickou snahu označit a utvrdit anarchismus jako něco, co ani žádný manifest mít nemůže. Jako pouhou formu, nemající konkrétní v historii třídních bojů vzniklý obsah, jako metodu – metodologii. Šéfové post-anarchistické subkultury s touto koncepcí stále objíždějí ty, kteří jsou jim ochotni naslouchat (nedávno se jedna taková přednáška konala v Plzni).

Pokud anarchismus v Česku sám sebe popřel – je to právě tímto naprostým vyprázdněním, jeho přeměnou na stěží pochopitelnou intelektuální abstrakci, nálepku, která se dá přilepit téměř na cokoli, co bude konvenovat politickým ambicím hlasatelů této koncepce.

Český anarchismus na otázku „kým jsem“ vlastně nikdy nedokázal odpovědět, nemá žádnou odpověď „vycizelovanou k dokonalosti“. Nesmírně složitý proces sebeuvědomování a odkrývání anarchistického revolučního boje – na pozadí vlastních obtížných a neohrabaných snah, který probíhal posledních 15 let, byl naneštěstí přerušen předtím, než se jeho výsledky mohly projevit mimo nepočetné menšiny.

Není divu, že otázka „kým jsem“ je autorům Antimanifestu nepříjemná. Znovu předpokládá odpověď ve stylu obsahu a nikoli jen formy. Ten, kdo chce podle autorů „něco dokázat“, ale musí nutně mít alespoň nějakou představu o tom „kým je“, musí se vyhnout „popření myšlenek“. Nyní se omlouvám za svoje často opakované a oblíbené „vegetariánské“ metafory:

Co dokážeme, pokud své ideje dovedeme ad absurdum a budeme je popírat? Jaký prostor se nám otevře? Žádný, jen negace revolučních idejí i praxe. Co dokáže vegetarián, který dospěje k názoru, že nejlepším vegetariánem je ten, kdo „nedogmaticky“ pojídá kuřecí maso? Jaký má smysl nacházet společnou řeč s dalšími vegetariány a jako svého „druha v boji, co již probíhá“ přijmout i majitele řeznického závodu? Jenže právě takové „vegetariánství“ je dnes v post-anarchistické subkultuře žádoucí a vítané.

Antimanifest svoji úmyslnou neurčitostí a anonymitou vytrhává anarchismus z jeho sociálních a historických souvislostí. Anarchisté již nemají minulost, ale „zploštělé mýty“, anarchisté už nemají své nepřátele, věznitele a katy jako fašisty a bolševiky, ale pouze falešné obrazy ve skutečnosti neexistujících nepřátel, v čele s ubohými a všemi perzekvovanými... „komunisty“... Mají se ale oběti obejmout se svými popravčími? Měl se Nestor Machno obejmout se Lvem Trockým? Stejně tak, jako se dnes šéfové post-anarchistické subkultury „objímají“ se šéfy trockistických politických sekt?

V tomto smyslu je na Antimanifestu pozoruhodná jeho hluboce demagogická prezentace „komunistů“ jako nevinných obětí (anarchistických) předsudků, nesnášenlivosti a diskriminace, bok po boku skutečných obětí jako Romů nebo bezdomovců. Tahle manipulace je ale je pro šéfy post-anarchistické subkultury typická. Byla vlastně jednou z jejich vstupenek do světa neomarxistické ultralevice a nutnou úlitbou (rozboru této praktiky jsem se snažil věnovat již v několika textech). Je to hlavně dlouholetý leitmotiv oficiální propagandy KSČM, vzpomeňme si, jak si po snahách zakázat KSČ v roce 1990 její poslanci v tehdejším Federálním shromáždění demonstrativně připnuli rudé židovské hvězdy. Antimanifest pokračuje v této dlouholeté manipulativní tradici.

Vstupovat do „bojů“...

Text Antimanifestu se podle mého názoru mýlí, když u anarchistů předpokládá snahu o jednohlasnost a odmítání „různosti“. Přitom v probíhajícím diskurzu jde o něco jiného – o pouhé odmítání očividné protikladnosti. Sociální aktivity nejsou bezbřehá bezobsažnost, do které se stačí pouze postmoderně ponořit, jít s proudem a obdařeni jakousi dobrou vůlí a tolerancí působit v rámci již probíhajících „bojů“. Pokud tak učiníme, tak vlastně budeme svoji nekritičností hájit panující poměry, status quo – nějaké ze své podstaty reformistické, sociálně-demokratické iluze, prezentující stokrát prověřenou lež o mírném pokroku v mezích zákona, kapitalismu s lidskou tváří a schopnosti vybojovat důstojný život již nyní a zde, v kapitalismu.

Text v této chvíli přichází s emočně vyděračskou teorií, že ve společnosti probíhají emancipační boje, které se anarchistům stále více vzdalují. Podle autorů tak ideologicky zaslepeným anarchistům ujíždí vlak? Ale jakým směrem a po jaké koleji?

První mýtus je ten, že tady a teď, právě u nás v české společnosti probíhají specifické sociální boje, namířené proti systému, ke kterým se ta hrstka anarchistů s klidným svědomím může přidat a prospět jim. Je jasné, že neustále probíhá třídní antagonismus a každodenní drobné „boje“ typu expropriací na pracovišti, úmyslného nedodržování pracovních povinností, způsobování drobných škod šéfům, absencí a tak dále – individuálně nebo v menších skupinkách – stejně jako se projevuje odpor proti nepřirozené autoritě, moci a útlaku v mnoha dalších rovinách – kulturní, genderové, věkové atd. To je ale konec. Nic jiného naneštěstí v tuto chvíli neprobíhá.

V post-anarchistické subkultuře se ale za protisystémové „boje“ považuje především velký projekt marxistické ultralevice zvaný „ProAlt“ a část aktivistů ČSAF působí také v iniciativě Vzdělání není zboží nebo Freedom not Fear. Proč nebýt konkrétní a upřímný, když to autoři „antimanifestu“ nemají za potřebné. Probíhá již několik let snaha ultralevice se konečně politicky etablovat. Staří bolševičtí kádři už mají dost svých malých trockistických sekt, mladí neomarxističtí akademici se chtějí rozletět do světa politiky, spousta neúspěšných kandidátů do všech možných křesel se chce recyklovat – a všem těmto lidem přijde velmi vhod zásobárna „čerstvých talentů“ z řad bývalých anarchistů, kteří se rozhodli, že hnutí je jejich ambicím příliš malé a je potřeba udělat kariéru jinde.

Pohádka o tom, že ve společnosti probíhají velké boje, ke kterým je naléhavě nutno se okamžitě přidat, je starý trockistický mobilizační mýtus, který čeští bolševici uplatňovali vždy, když cítili nutnost nalovit novou generaci aktivistů z prostředí subkultury. „Boje“ měly podobu infiltrování sociálně-demokratických odborářských aktivit (většinou velké demonstrace, mající za účel pouze umlčet radikalizující se řadové členy odborů) nebo vytváření účelových uskupení, které údajně odkládají veškerou ideologii a jdou přímo na věc – proti rasismu, proti školnému apod.

Dnes již pozornému diváku dobře známý ultralevicový cirkus o asi jednom stu hlavních tváří, se jehovisticky přilepí na jakoukoli iniciativu a jakékoli konfliktní téma, které se objeví, vystrčí do popředí několik nových tváří, které nejsou tak okoukané – a jede dál. Jmenuje se to různě – Antifašistická liga, Iniciativa proti ekonomické globalizaci, Ne základnám, České sociální fórum, ProAlt a tak dále, a tak dále – ale osoby, obsazení a motivy jsou stále stejné.

Vždycky v této souvislosti šlo a i dnes jde o politické aktivity s úmyslem zvětšit členskou základnu, posílit svůj vliv a výhledově vybudovat novou politickou stranu a podílet se na moci. Dnes se tomuto cirkusu zachtělo pohltit zbytky anarchistického hnutí a nadlouho jej vyřadit z místního politického spektra.

Nic nového

To, co na textu nejvíce upoutalo moji pozornost, je skutečnost, že „Antimanifest“ nepřináší v podstatě nic nového. Je to text, který jsem delší dobu čekal. Text, který se spíše snaží hájit to, co už probíhá a to, co je předmětem kritiky – naprostý výprodej zbytků anarchismu, který jeho bývalé „elity“ sebou přinesly do anti-třídních sociálně-demokratických koalic typu ProAlt nebo VNV. Koalic, které se zaklínají snahou nastolit konečně ten „správný“ sociální stát, který zlého psa jménem kapitalismus konečně bude držet na krátkém vodítku. Koalic, které slibují nesplnitelné. Koalic, kde údajně probíhá nějaký „boj“, kde se údajně „něco děje“.

Je to text, který je konečně po několika letech složitou formulací politiky, která již dlouhou dobu probíhá – a teprve v poslední době se k ní její hlavní protagonisté začali veřejně hlásit. Není to žádná novinka, je to vyprovokované zhmotnění konkrétních snah konkrétních lidí, kteří se ale ze zvyku patrně naposled rozhodli skrýt za anonymitu.

Buďme tedy rovněž konkrétní – zeptejme se autorů Antimanifestu, se komu bychom se tedy měli přidat, komu bychom měli pozorně naslouchat a čeho bychom měli být tolerantní součástí? A tuto otázku prosím nemyslím vůbec sarkasticky. Budu velmi rád, pokud přijdou s něčím uchopitelným.

Vzhledem k tomu, že v poslední době se mnoho anarchistů přidává leda tak k projektům bolševické ultralevice, naslouchá většinou neomarxistickým akademikům a je pozorně konformní součástí sociálně-demokratických pseudohnutí typu ProAlt - tak bych opravdu byl velmi rád, kdybychom se dozvěděli, koho jiného ignorujeme. Rád se nechám překvapit, pokud autoři Antimanifestu kromě svých obecných knížecích rad uvedou něco konkrétního.

Kdo a s kým „skoncuje“?

Přestože se většina materiálu nese v postmoderně tolerantním tónu – ale s okázalým vystavováním intelektuální převahy – tak na závěr autoři manifestu poněkud šlápli na plyn. Se starou, ideologickou, anarchistickou tradicí je nutné „skoncovat“. Je nutné sečíst útratu a vystavit účet – a v podstatě anarchismus jako svébytné sociální hnutí a revoluční ideu odepsat. Nepovedlo se – a tak přátelé ve jménu záchrany anarchismu raději anarchismus úplně odepišme.

Pokusím se popsat, co by podle mého názoru českému anarchismu prospělo více, než postmoderní politická sebevražda ve stylu Antimanifestu:

Snaha působit jasně protisystémově a svébytně. Snaha pojmenovat věci. Říkat že kapitalismus a stát utlačují lidi a nejsou součástí řešení, ale problému, ať už na sebe vezmou jakoukoli formu – pravicovou nebo levicovou. Říkat, že lidé se nesmí nechat ovládat a manipulovat žádnými politiky nebo aktivisty, kteří se politiky chtějí stát – ale že jedinou cestou je přímá akce a samospráva zdola. Snaha seznámit se s vlastní tradicí a snahami těch, kteří tu byli před námi. Nepolitikařit, ale říkat upřímně, že sociální stát je iluze a žádné sociální hnutí zdola neumí zařídit kapitalismus s lidskou tváří. Říkat otevřeně, že anarchisté nemají žádný návod na spokojený život v kapitalismu, ale že na našem horizontu je sociální revoluce. Říkat, že každá moc korumpuje, nejen ta absolutní, a proto anarchisté nemohou nalézt společnou řeč s těmi, kteří se moci chtějí chopit – na jakékoli úrovni. Vyslovit ono velké odmítnutí – odmítnutí být novou sociální demokracií pro 21. století – ale zůstat anarchisty, přispívajícími k narušování systému jako takového.

Pro začátek, staronový začátek, by to mohlo stačit.

P.S. Stará známá citově vyděračská snaha „Antimanifestu“, prezentovat bolševiky (v textu jsou cudně označeni za „komunisty“) jako nevinné oběti a div ne vzor disidentství, je již opravdu komická. Přiznejte si konečně, že trockisté jsou jen bratři stalinistů, kteří prohráli boj o moc. Stavět trockisty na piedestal ubohých obětí totalitního 20. století je stejně logické, jako plakat nad osudem Hitlerova konkurenta Ernesta Röhma, který byl i se svými věrnými SA zlikvidován v Noci dlouhých nožů. Mezi Stalinem a Trockým existoval navlas stejný vztah.