Jednou z ustavujících vlastností hnutí, o které jsme jako anarchisté přišli během rozpadu našeho hnutí v posledních letech, je naše svébytnost. Jednoduše řečeno anarchisté jasně, soudržně a neskrývaně prosazovali revoluční emancipační myšlenky, nebo se o to přinejmenším naše značná část snažila. Činili jsme tak otevřeně, „pod vlastním praporem“, neskrývali populisticky svoje ideje, měli „svoje“ organizace, webové stránky, časopisy, kampaně, přímé akce, shromáždění. Byli a někteří stále jsme přesvědčeni o revolučním a osvobozujícím potenciálu našeho hnutí a žili jsme jím, měli jsme svůj horizont a snažili se k němu nějak vztahovat.

Vždy ale existovala protichůdná tendence, prosazovaná lidmi profilovanými jako svého druhu aktivistická elita – a ta naopak anarchistické hnutí připravovala o jeho svébytnost, o jeho obsah. Tito lidé se jej pomocí sítě kompromisů snažili zařadit do širšího okruhu „levice“ a nevládních organizací – kde si sami systematicky budovali pozice. Nevysloveným důsledkem, ale i předpokladem takového začlenění je rezignace na raison d'etre a obsah anarchismu – nesmlouvavou kritiku jakékoli autority a hierarchie ve společnosti a odpor proti státu i kapitalismu.

Tato snaha byla většinou líbivě zabalena do frází jako „nedogmatičnost“, „vycházení z ghetta“, „sjednocování levice“ a tak dále. Nemá příliš smysl rozebírat, že se spíše jednalo o bezzásadovost a opouštění základních východisek a historických zkušeností anarchismu a vycházení vstříc naprosto cizím politickým zájmům. Praktická podoba spočívala ze snah o různá spojenectví napříč „levicí“, zapojování do různých krátkodobých účelových kampaní apod.

Posledním projektem, v němž se hromadně angažují někteří ze stoupenců této cesty, je iniciativa ProAlt. V ní se sešlo mnoho těch, které je možné bez nadsázky označit za levicově-liberální establishment. ProAlt pronikl do oficiálních médií především díky  shromáždění před Úřadem vlády proti jmenování ultrakonzervativce Romana Jocha do funkce poradce předsedy vlády.

Projekt ProAlt byl nedávno široce propagován a doporučen i na stránkách www.csaf.cz. Článek nabízí přímé linky na petici ProAltu a zapojení do některé z jeho pracovních skupin. V dlouhém analytickém materiálu se objevují staré známé fráze jako „je dobře, že vznikla iniciativa, jako je ProAlt“ a že jde o to nebát se „vyjít z anarchistického ghetta“. Pojďme se nejdřív podívat, s kým se při tomto vycházení z „ghetta“ máme držet za ruce.

Staří známí znovu spolu

ProAlt se navenek distancuje od politických stran, ale stačí krátký pohled, aby člověk věděl, která bije. V popředí ProAltu se objevují známé tváře pražské bolševické elity, například Jan Májíček, bývalý mluvčí iniciativy Ne základnám, dlouholetý kádr trockistické organizace Socialistická solidarita. Kromě Májíčka se v ProAltu aktivizují další dva hlavní organizátoři SocSolu, jmenovitě Thomas Franke (skrývající se mezi signatáři jako „překladatel“) a Martin Šaffek.

Vedle pražských bolševických kádrů se již tradičně prezentuje ex-anarchistická aktivistická elita z akademické obce, médií a prominentních nevládních organizací. Ta má s bolševiky a trockisty dlouhodobě dobré vztahy a po rozpadu anarchistického hnutí s nimi v poklidu koexistuje.

Prohlášení podepsalo vedení časopisu A-Kontra v čele s panem Slačálkem a jeho manželkou Martou,  ze stejného okruhu dále paní ředitelka nadace Gender Studies Linda Sokačová (na seznamu signatářů je pouhá „pracovnice v nevládní neziskové organizaci“) a kromě ní další dvě členky bývalé Anarchofeministické skupiny. Dále svůj podpis připojila bývalá mediální hvězda, motající se kolem anarchistického hnutí, Jan Křeček, další z těch, kteří využili svoje angažmá v časopisu Konfrontace a různých iniciativách pro získání pozice v akademické obci.

Vedle se skví podpis bolševických filosofů, marxistů Michaela Hausera a Milana Valacha, zakladatelů ultralevicového thinktanku Socialistický kruh. Právě na tomto fóru Ondřej Slačálek, který zde přednášel, a další, navázali spolupráci s bolševickým intelektuálním prostředím. Na seznamu signatářů je i jméno Davida Šrotta, jednoho z těch, kteří svoje angažmá v anarchistickém hnutí někam „dotáhli“, v jeho případě až do členství v KSČM, placené funkce v OS KOVO a zřejmě i křesla v dozorčí radě podniku. Na seznamu signatářů je cudně označen jako prostý „odborář“.

Jako „sociolog“ se označuje Stanislav Holubec, přednášející na Západočeské univerzitě v Plzni, člen Klubu mladých KSČM, partajní placený aparátčík, asistent bývalého místopředsedy a stále poslance strany Jiřího Dolejše. Holubec je další z aktivních tváří, pohybujících se kolem Socialistického kruhu a pozici Dolejšova poradce převzal právě po zmíněném Frankem a ing. Petru Gočevovi.

Právě Gočev, dobrý známý Ondřeje Slačálka i dalších lidí z redakce A-Kontra, ekonomický bolševický analytik, pracující pro KSČM, spoluautor jejího ekonomického programu, byl oním „nezávislým levicovým ekonomem“, jehož materiál měl být publikován v A-Kontra. Proti tomu ve známé kauze protestoval dnes již bývalý redaktor časopisu Jan Hanuš, který byl následně Slačálkem, jeho manželkou a dalšími z A-Kontra po 10 letech vyhozen.

Ředitelskou elitu nevládních organizací mezi signatáři reprezentují staří obročníci jako Miroslav Patrik z Dětí Země (ten se podepsal jako „občanský aktivista“) nebo Milan Štefanec,  dlouholetý šéf brněnského Nesehnutí.  Štefanec a jeho lidé v 90. letech dostali pod kontrolu brněnskou autonomní scénu a v podstatě zadusili anarchistické hnutí v Brně. Mnoho anarchistů stále nesmyslně podporuje jejich každoroční zcela reformistický a demokratický „Protestfest“. Právník Petr Kužvart je zase dlouholetý politický matador sociální demokracie, který se v 90. letech snažil ovlivňovat anarchistické hnutí, propagoval jeho spojení s bolševiky a ekology a v časopisu Autonomie tvrdil, že naše vlajka musí být „červeno-černo-zelená“.

V jakém sousedství se nacházejí? Jen stručně: místopředsedkyně senátu za ČSSD Alena Gajdůšková, bývalý poslanec parlamentu za KSČM RSDr. Ladislav Urban (pro pamětníky: titul RSDr. se udílel před rokem 1989 za studia na Vysoké škole politické UV KSČ) nebo Matěj Stropnický, prominentní hošík ze Strany zelených, který se snažil parazitovat na squatterských protestech v Praze nebo na akcích proti školném na VŠ. Prohlášení podepsalo i vedení obskurního projektu politické strany „Zelená levice“, která tvrdí, že vychází z anarchistických myšlenek, snaží se zneužít anarchistickou image a témata jako squatting a má dosti úzké kontakty na řadu lidí z ČSAF.

A tak dále, a tak dále. Staří známí znovu pohromadě. Není divu, již od konce devadesátých let se právě ona aktivistická elita anarchistického hnutí, pomalu převlékající kabáty do prominentních nevládních organizací, akademické obce a médií – se všemi těmito bolševiky, sociálními demokraty nebo zelenými, přátelsky stýká. Není to nic nepochopitelného ani démonického. Tito lidé našli svoje společné ekonomické a politické zájmy.

Podporovat špatné proti horšímu

Programové prohlášení ProAltu je klasická sociálně demokratická politika, nenápadně a neustále zdůrazňující zásadní roli „veřejného sektoru“ (čti: státu a jeho úřadů) a „nevládních organizací“. Není divu, klíčové osobnosti mezi signatáři jsou lidé, kteří svoji kariéru postavili právě na veřejném sektoru a prestižních nevládkách. Právě na ně zřejmě dopadnou některé ze škrtů Nečasova neoliberálního kabinetu.

ProAlt je protest proti neoliberální politice, který ale jako alternativu de facto předkládá politiku sociálně-demokratickou, založenou na silné roli „sociálního“ státu a na něj navázaného levicově-liberálního establishmentu. V prohlášení se hovoří o „skutečném přerozdělování“ jako ve Skandinávii, které údajně slouží rozvoji „každého člověka“. Ano a naše nadace a nevládky by při tomto přerozdělování neměly být opomenuty, říká se v podtextu.

Autor na www.csaf.cz uvádí, že ProAlt je „celospolečenský protest“. Není tomu ale tak, je to iniciativa, vycházející od specifické vrstvy lidí, kteří mají zájem na tom, aby u moci byla nějaká pokud možno zeleně zabarvená sociální demokracie, opírající se o jejich intelektuální prostředí a sítě nevládních organizací, nadací, levicových thinktanků a tak podobně.

Co nabízí ProAlt?

Jaká je vlastně jejich společenská alternativa, pokud pomineme pusté fráze o dialogu, alternativách apod.? Všechna ta „široká diskuse“ a „protesty“, o kterých se pokrytecky hovoří na www.csaf.cz, je ale v důsledku dosti redukována. Jak? ProAlt je význačný tím, že poprvé je tak rozsáhlá iniciativa skutečně silně infiltrována a ovlivňována bolševiky, zejména z různých trockistických organizací. Na ProAltu má svůj zájem právě ono mladé a „progresivní“ křídlo v KSČM, které se začíná čím dál tím více profilovat.

Z jejich hlediska se veškeré alternativy smršťují na výzvy volit strany, stojící v opozici vůči dnešní vládě: zelené, sociální demokracii nebo KSČM. Ve hře je také další faktor – a to jsou dosud relativně nenápadné snahy vytvářet nový ultralevicový politický subjekt. Probíhá několik snah – od již zmíněné „Zelené levice“, zneužívající anarchistickou image a rétoriku, až po iniciativu „Nová antikapitalistická levice“, která je již serióznější. Pro tyto lidi, kteří jsou v ProAltu rovněž přítomni, je taková vágní a obecná „levicová“ iniciativa ideálním prostředím pro rekrutování nových příznivců a členů.

Poslední dobou mi několik lidí nezávisle na sobě potvrdilo, že v případě opatrných diskusí kolem nového ultralevicového subjektu se pohybuje de facto stejná skupina lidí jako u ProAltu a budoucnost iniciativy proto může být více než zajímavá.

Pro autora článku z www.csaf.cz se role anarchistů v ProAltu bude omezovat na kladení radikálnějších požadavků, než v případě ostatních. Máme si prý troufnout „požadovat více“. Jakoby autor neviděl 20 let historie novodobého anarchistického hnutí... skutečnost, že „požadovat“ něco po vládě je směšná iluze. Navíc, o čem chtějí anarchisté v ProAltu přesvědčovat kované demokraty jako Štefance a Patrika nebo dlouholeté bolševické kádry jako Májíčka nebo Frankeho?

Závěrem

Stejně jako Nečasova neoliberální garnitura se vyvezla k moci na vlně strašení státním bankrotem a řeckým scénářem – tak se levicově-liberální establishment, shromážděný kolem ProAltu, snaží kontrovat stejným stylem. V celé Západní Evropě je ale systém státu a kapitalismu stabilizovaný právě na podkladě politického cyklu střídání pravicových a levicových establishmentů, které proti sobě střídavě mobilizují a vytvářejí iluze alternativ.

To, co levicoví liberálové chápou jako cílenou a osobní zlovolnost pravicových politiků, jsou opatření, která by musela provést i sociální demokracie nebo strana zelených, pokud by byly u moci, jsou to následky globálních ekonomických trendů a pohybů kapitálu. Z tohoto hlediska je naprosto irrelevantní, jestli v křesle sedí Nečas nebo Sobotka. Jejich politika za daných ekonomických podmínek by byla v drtivé většině bodů stejná.

Pokud se anarchisté zapojují do tohoto cirkusu, dávají tím na srozuměnou, že se zřekli sami sebe, že ani nevěří tomu, co sami tvrdí. My nepotřebujeme diskutovat s bolševiky a levicovými demokraty o tisíckrát zkompromitovaných a nefunkčních sociálně demokratických „alternativách“. My už svoji alternativu dávno máme, alternativu protisystémovou, anarchistickou. Je ovšem smutné, že stále nejsme natolik politicky dospělí, abychom jí prosazovali. Anarchistické angažmá v ProAltu je toho dalším důkazem.