Poté, co britská politická třída začala předstírat že jí zinscenovaná svatba Pata s Matem je demokracie, inspirací pro nás ostatní se stále více stává Řecko. Není překvapivé, že Řecko je prezentováno jako zářný příklad, ovšem coby „zkrachovaná země“, která se octla tam, kde je, kvůli „nadměrnému veřejnému sektoru“ a „flákačské kultuře“ (Observer). Řecké kacířství spočívá z toho, že povstání obyčejných lidí vyzařuje opravdovou naději, na rozdíl od té, kterou byl kdysi obklopen současný válečný magnát, sedící v Bílém domě.
Krize, která vedla k „záchraně“ Řecka evropskými bankami a Mezinárodním měnovým fondem, je výsledkem groteskního finančního systému, který se sám nachází v krizi. Řecko je mikrokosmem moderní třídní války, která se ve zprávách téměř neoctne, ale která je vedená ze strany imperiální bohaté třídy nyní téměř s panickým strachem. Řecko se liší i tím, že zažilo během jednoho lidského života invazi, okupaci, vojenskou diktaturu i lidový odpor. Obyčejní lidé se jen tak neskloní před zkorumpovaným klientelismem, který ovládá Evropskou unii.
Sociolog Jen Zeigler popsal pravicový kabinet Kostase Karamanlise, který byl u moci před současnou socialistickou vládou Georga Papandreoua, jako „nástroj na systematické drancování státních zdrojů. Tento nástroj měl po ruce nechvalně proslulé komplice. Vedení americké Federal Reserve vyšetřuje roli, kterou sehrála banka Goldman Sachs, která sázela na bankrot řecké ekonomiky, jejíž veřejné dluhopisy byly vyprodávány a jejíž daním se vyhýbající boháči přesunuli 360 miliard Euro do švýcarských bank.
Vykrvácení kapitálu ze země dále pokračuje se souhlasem evropské centrální banky a evropských vlád. Řecký deficit veřejných financí ve výši 11% přitom není vyšší než americký. Když se ale Papandreouova vláda snažila vypůjčit si na mezinárodním kapitálovém trhu, efektivně ji v tom zabránily americké korporátní ratingové agentury, které snížily hodnocení řeckého dluhu na kategorii „odpad“. Stejné agentury ovšem poskytly AAA kategorii úvěru na miliardy dolarů, investované do takzvaný sub-prime hypotéčních dluhopisů v USA, a tak předznamenaly ekonomický kolaps z roku 2008.
V Řecku dochází ke krádeži epických, ale nikoli překvapivých rozměrů. Záchrana britských bank jako Northern Rock a Royal Bank of Scotland, stála miliardy liber. Díky bývalému premiérovi Gordonu Brownovi a jeho slabosti pro dravčí instinkty bankéřů z City, byly tyto peníze z veřejných rozpočtů poskytnuty bez zvláštních podmínek a bankéři z dotyčných bank si dále vypláceli výpalné zvané osobní bonusy, které přesouvali do daňových rájů. Na rozdíl od britské politické monokultury si mohou víceméně dělat, co chtějí.
V USA situace ještě více bije do očí. Investigativní žurnalista David DeGraw poznamenal, že „hlavní banky z WallStreet, které zničily ekonomiku, letos zaplatily nulové daně a obdržely 33 miliard dolarů v daňových úlevách“. V Řecku se stejně jako v Americe a Británii obvyčejní pracující lidé dozvěděli, že musí zaplatit dluhy bohatých a mocných. Budou seškrtány mzdy, důchody a veřejné výdaje a do tohoto sektoru budou vpuštěni kapitalisté. EU a MMF se naskýtá možnost „změnit politickou kulturu“ a demontovat řeckou sociální síť přesně tak, jako MMF a Světová banka již dlouho „strukturálně přizpůsobují“ (ožebračují) společnosti celého rozvojového světa. Řecko je nenáviděno ze stejného důvodu, z jakého musela být zničena Jugoslávie pod záminkou obrany Kosova.
Většina Řeků je zaměstnána ve státním sektoru a odborové svazy ještě nebyly zpacifikovány. Přízrak tanků plukovnické junty, které v roce 1967 vjely do kampusu athénské univerzity, se už nemůže objevit. Podobný odpor, jako se odehrává v Řecku, je noční můrou evropských bankéřů a zásadní překážka pro německý kapitál, zabírající další a další trhy poté, co bylo Německo znovu sjednoceno.
Šoková terapie byla v duchu třiletileté propagandy extrémní ekonomické teorie, dříve zvané monetarismus, nyní neoliberalismus a nyní i novým britským předsedou vlády, který chce, aby obyčejní lidé zaplatili dluhy ničemů z bank, popisována jako „fiskálně zodpovědná“. Nepadne ale žádná zmínka o třídě a chudobě.
Téměř třetina dětí v Británii žije v chudobě. V dělnické čtvrti Kentish Town v Londýně je očekávaná délka dožití u mužů 70 let, o pět kilometrů dále v Hamsteadu, je 80 let. Když bylo Rusko v 90. letech minulého století podrobeno šokové terapii, hodnota průměrného věku se prudce snížila. Ve Spojených státech pod hranicí chudoby žije 40 milionů lidí. V rozvojovém světě již dlouho o tom, jestli člověk bude žít nebo zemře, rozhodují triády, nastolené Světovou bankou a MMF. Kdykoli diktát MMF eliminuje dovozní cla a subvence na potraviny a pohonné hmoty, malí zemědělci vědí, že byli právě prohlášení za zbytečné.
World Resources Instituce odhaduje, že každý rok zemře (hladem a na snadno léčitelné choroby) celkem 13 až 18 milionů dětí. To, jak napsal ekonom Lester C. Thurow „není ani metafora, ani seznam obětí války, ale to je válka sama o sobě“. Stejné vůdčí světové síly, které používaly strašné zbraně proti zemím, kde děti představují většinu a které dnes schvalují mučení jako nástroj zahraniční politiky, jsou hlavním protagonistou tohoto útoku na lidskost, do něhož je aktivně zapojeny i Británie. Žádné z těchto témat neproniklo do britských voleb.
Lidé na athénských ulicích ale netrpí tímto druhem nevědomostij. Velmi dobře vědí, kdo je nepřítel a znovu se považují za oběti cizí okupace. A znovu odvážně povstávají. Když britský premiér David Cameron začne seškrtávat 6 mililard liber z veřejných služeb, bude doufat, že nic takového, co se děje v Řecku, se s Británii nestane. Měli bychom mu ukázat, že se mýlil.
- John Pilger
Původně zveřejněno v New Statesman, převzato z http://actforfreedomnow.blogspot.com
